Tříčlenná posádka lodi Sojuz úspěšně přistála v Kazachstánu. Manévr se však neobešel bez dramatu, přistávací modul se totiž odchýlil od svého kurzu o „němnóžko kilométrov – vot kakája těchnika!“, jak uvedl rozjařený ředitel kosmodromu. Nešlo skutečně o moc velkou odchylku, ruští kosmičtí inženýři udali pátracím jednotkám zcela přesný úsek země, kde přistávací modul hledat: někde mezi Španělskem a Indonésií. Po této informaci zavládlo na kosmodromu v Bajkonuru nevázané veselí, obvyklá místa přistání jsou totiž jindy vymezena většinou úsekem jako: někde mezi Merkurem a Plutem. Což ruské daňové poplatníky příliš nepotěší, zvláště, když se o tom v mnoha případech ani nedozvědí.
„Nervozita, nervozita, nervozita, soudruhu. Toto přistání bylo velmi neobvyklé. Strašně nervózní.“ Těmito slovy zhodnotil přistání tříčlenné posádky Sojuzu ruský kosmonaut Talgat Musubajev, kterého do pátrací čety povolali brzy ráno, přímo ze své postele v protialkoholické léčebně. Příčinou takřka pětitisícové odchylky od přepokládaného místa přistání by podle něj mohl být buď špatný den východního věštce a mudrce, který na globusu toto původní místo vyznačil, nebo silný přeháňkový vítr v meziplanetárním prostoru. „Éto búdět tak. Ja smatríl, kak naš Sajúz óčeň býstro i chýtro věrnúlsa damój. Sajúz – éto ferrári ve vsjoch kasmíckych mašýnach.“
Ruské pátrací oddíly tvořené především dobrovolníky z řad vězňů, nevolníků a musulmanů vyrazily do míst označených kosmodromem jako možnými cíly přistání. K ruce měli nejmodernější techniku a vybavení hlídacími psy začínaje a psy – hledači konče. Američané, kteří měli na palubě Sojuzu své astronauty Bowersona a Pettita, se nechtěli spolehnout na ruskou techniku a vydali se pátrat po ztroskotancích na vlastní pěst. Místo kol si přivezli vrtulníky a divadelní kukátka nahradili družicovými snímky. I proto mohlo být pátrání po několika hodinách zastaveno.
„Kanjěc charóšij – vsjo charóšoe,“ oznámil dojatým hlasem ruský moderátor v rozhlase, když z polámaného přistávacího modulu Sojuzu vynesli vojáci tři dojatě se usmívající nehybná těla kosmonautů. Jak se bohužel ukázalo, tento model neměl jako prioritu určenou pohodlnost, ale praktičnost, tudíž byla sedadla nahrazena spletí měděných trubek a nádob, nápadně připomínající destilační kolonu. Ruští inženýři chtěli vědět, jak se bude toto zařízení chovat v beztížném stavu, což je pro budoucí rozvoj kosmonautiky v Rusku směrodatné. „Da, éto vazmóžno,“ hykl šťastně do mikrofonu jediný ruský kosmonaut Budarin, který se na krátkou chvíli probral z delíria. Jeho méně trénovaní američtí kolegové už to štěstí neměli.
Napište komentář