Historie jednoho zákona

Nový šéf dopravní policie Leoš Tržil nesouhlasí s novými značkami přikazující zimní pneumatiky a navrhuje jejich úpravu. Což pochopitelně nadzvedlo z polstrovaných křesel několik vyděšených politiků, byla by to totiž už několikátá úprava této novinky. K vysvětlení tohoto zděšení je ovšem třeba znát historii této značky. Nejprve ministerstvo přišlo s nápadem umísťovat pod značky doplňující cedulku s upřesněním, že toto opatření platí až od minus pěti stupňů. Bohužel se ukázalo, že ne každá stodvacítka má v základní výbavě venkovní teploměr a tak přišel další trhák – ke každé značce jednoho silničáře s dekou na zamaskování značky, když tolik nemrzne. Tady pro změnu při testech vyšlo najevo, že silničáři nespolupracují se zákony, jak by se od nich očekávalo, a do nafasovaných dek se k ránu balí sami.

Na pořad dne se tak dostal pozměňující návrh – ke každému silničáři s dekou namontovat kontrolní kameru, k ní nainstalovat naftový generátor a vše to zapravit do hezké železné konstrukce dodanou nějakou bohatou nadnárodní společností se zajímavými benefity pro zainteresované politiky. Tento návrh již průchozí byl, ale jak se ukázalo, osloveným firmám se nelíbil promrzlý silničář u každé montáže, který by mohl sledovat materiál skutečně na stavbu dodávaný a porovnat ho pak s materiálem vyfakturovaným na minimálně sto dvaceti stránkové faktuře s devítimístnou cifrou na konci.

Nové pravidlo se tak dostalo do slepé uličky a vypadalo to na chudé Vánoce u zbytečně se těšících zákonodárců. Než do všeho vstoupily odbory. Není přece možné sledovat silničáře v práci kamerou, to je proti zákonům. Nehledě na to, že i když mrzne, není to ještě tak špatné, jako když sněží. Teprve pak to pořádně klouže. Načež se politici zaradovali, kamery škrtli, konstrukce nechali, zmohutnili a přidali jednoho silničáře na kontrolu sněhu. Což ovšem hrubě nepotěšilo nadnárodní konsorcium, které mělo najednou kontrolovat dvakrát více pracovníků technických služeb. Konstrukce proto postaví jenom tehdy, pokud budou moci vybírat poplatek za každé auto, které projede kolem. To zákonodárcům připadlo fér a zákon pustili do druhého čtení.

Během druhého čtení Sněmovnou náhodou procházel jeden z poslanců zelených a úplně se zhrozil, co že se to na jeho oblíbené dálnici chystá. Okamžitě povolal do práce zbylé nazelenalé kolegy, kteří už třetí týden slavili Williho přežití a pustili se do zákona. Není přece možné strašit migrující žáby železnými konstrukcemi, nehledě na silný hluk z generátorů. Nové značky se proto rozhodně nesmí umísťovat v blízkosti dálnic, konstrukce musí být železobetonové, aby se dali komplet pomalovat hezkou zelenou barvou, a ke kolektivu silničářů přibude jeden ekolog s úkolem uklidňovat vystresované žáby a pomáhat jim přes dálnici vzdálenou několik kilometrů.

Výsledkem tohoto paskvilu je skupinka dvou silně promrzlých silničářů a jednoho nadšeného ekologa uprostřed polí, nad nimi zelené předražené monstrum bez kamer, spokojeně bublající elektrocentrála s několika kanystry Shell V-Poweru v zásobě, nadnárodní koncorsium, dohadující se, jestli lze jelena považovat za osobní auto a tisíce nadšených žab, které najednou mají v pustině společnost. Napadnout takto pracně vybudovaný kompromis, to může snad jen člověk mimo politiku a není proto možné jej akceptovat.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.