Bře

Velká cena Austrálie: Společenstvo červených

Formule 1

Vložil Petr Tomšů 8. 3. 2004

Úvodní Velká cena Austrálie F1 ročníku 2004 zcela jasně naznačila, kdo si bude letos vyskakovat na nejvyšších vítězných stupíncích a kdo bude trapně přešlapovat z gumáku na gumák za svým stříbro černým boxem. Vlastně nejen první závod, ale už samotná kvalifikace určila šampióna. Hodnostářům z McLarenovy církve se nikdy v životě nedařilo a včerejšek nebyl výjimkou. V kvalifikaci obsadili slušné nebodované pozice a na nich také hodlali celý závod setrvávat. Naproti tomu například tým Ferrari poslal do kvalifikace pouze několik svých mechaniků, kteří pomalým krokem s obrázkem svého nového monopostu obešli jedno kolo a nejlepší čas byl na světě.

Trať v Melbourne je známá svými zatáčkami pojmenovanými po dnes již bohužel nejezdících závodnících. Své místo tu má Prost, Stewart, Lauda a pochopitelně i Enge (je to taková malá zapomenutá šikana zarostlá trávou). Zatáčku si zde za neuvěřitelné peníze pořídil i Häkkinen. Naštěstí není na trati, ale o kousek dál, asi dvacet metrů pod hladinou moře. Ale nejde jen o známé jezdce, nesmrtelný pomník je zde věnován i klasikovi fantastické literatury A. C. Clarkovi, který za tuto poctu napsal své zatím nejlepší dílo 2004: Sedmá Schumacherova odysea. Clarke v něm potvrdil svou pověst vizionáře.

Po startu se nejlépe zorientovali oba jezdci týmu Ferrari a na konci prvního kola už měli před ostatními závodníky náskok aspoň osmi kol. Nejhůře dopadl Montoya. Už v první zatáčce se sesypal a vyjel z dráhy. Nepomohlo domlouvání šéfa BMW ani jeho dvanácti psychiatrů. Teprve až po příslibu dvojitého přídělu stravenek na oběd svolil a pokračoval ve fiasku. Kdo ale kupodivu zabodoval, byl tým Renault, konkrétně Alonso. Krásnou myškou po trávníku předjel polovinu pelotonu a zařadil se na nejlepší možné místo – třetí.

Novou sezónu poznamenala tradičně i nová pravidla. Jedním z těch méně šílených je používání pouze jednoho motoru během celého víkendu pro všechny stáje. Jako první si ho vypůjčily ty nejslabší stáje a tak to šlo postupně až k Ferrari, které zřízenci FIA předali pouze kovovou tyčinku na měření olej a hadr na utření rukou. I s tím však mechanici dokázali úžasné výsledky. Další pravidlo je zákaz pomoci při startu. To se týkalo především slabších stájí, které ke startu potřebují jezdce, monopost a dvanáct až patnáct námořníků na roztlačení. Posledním hřebíkem do rakve minimalistických týmů byl zákaz automatického řazení. V praktickém důsledku to znamenalo odrovnání osmi vozů, jejichž jezdci nevěděli, kde je dvojka a vlastně všechny ostatní vyšší převodové stupně. Úplný trapas bylo zavedení přednosti zprava při vyjíždění z boxové uličky.

Samotný průběh velké ceny nepřinesl žádné velké překvapení. Ferrari se pohybovala v porovnání s ostatními mírně podsvětelnou rychlostí. BMW soutěžilo, kdo je větší budižkničemu a McLareny si za každou cenu udržovaly svá desátá až jedenáctá místa. V desátém kole si Räikkönen vystřihl učebnicové hodiny načež dál odmítl pokračovat. Z motoru se velkoryse zakouřilo, Kimi ve vzteku vyzul své sváteční gumáky a odešel si postěžovat svému šéfovi. Ten jeho výkon ohodnotil slovy: „Poslední místo je pro něj až příliš dobré řešení.“ Montoya pro změnu opět předvedl něco ze své zásoby podrazáckých triků a v jednom místě předjel Trulliho tak hnusně, že se z toho Jarno ještě v kokpitu pozvracel.

Konečné první dvě místa pro Ferrari nebyly tedy nijak převratným překvapením. V současné době dokonce vedení FIA zvažuje, zda má cenu v tomto ročníku dál pokračovat, nebo zda by nebylo pro diváky lepší, kdyby poháry vítězů nepřevzali závodníci v červeném rovnou.