Bře

Temelín: The History

Domácí

Vložil Petr Tomšů 28. 3. 2001

Temelínský příběh začal ve velkém stylu socialistického chvastounství 80 let. ÚV KSČ stálo v roce 1986 před osudovou volbou co s 52 miliardami korun, ušetřených na veřejností často podceňovaných zlepšovatelských návrzích soudruha Tomana z továrny KABLO KLADNO n.p. Jeho fenomenální a na svou dobu revoluční nápad čistit okna na dílně přečteným a nikoliv novým denním tiskem, ušetřil na nákladech fabriky nemalou částku. Také propuštění věčně podnapilého hlídače Klementa Gottwalda se podepsalo na zvýšení finanční částky v trezoru účetních. Jak se totiž ukázalo, i přesto, že sochu již nikdo nehlídá, stojí tam ještě dnes. Poslední, celkem zanedbatelnou, příčinou enormního nárůstu peněz, bylo rozhodnutí nového soudruha náměstka motat do kabelů žíly z mědi. Předchozí materiál – zlato, se ukázal být jako “nepříliš dostupný”.

Soudruzi z ÚV seděli před zásadním rozhodnutím: 52 miliard na stole, co s nimi. Po náročném jednání, o kterém se Pionýrská vlaštovka vyjádřila jako o “velice důležité práci našich tatínků, děti”, zůstaly před plénem dva návrhy. První doporučoval natočit obrovský, 17-ti dílný megaseriál o úspěších komunistického zemědělství s pracovním názvem Titanic. Tento nápad byl po několika příspěvcích vulgárního charakteru do debaty smeten ze stolu. Nehledě na to, že seriál by musel být podstatně kratší, asi tak jednodílný, o celkové stopáži tři minuty včetně titulků a reklamy. Druhý návrh spočíval ve stavbě nové jaderné elektrárny. Hlasování bylo velmi těsné. Všichni byli pro, nikdo proti a zdržel se pouze soudruh Penc a to ještě v Tuzexu, ve frontě na novodurové kondomy. Při rozhodování údajně převážily názory a odhady budoucí energetické politiky. Podle uklizečky Vlasty P. však za tak jednoznačné hlasování mohlo především únorové počasí a opilý kotelník Klaus.

Osm vesnic bylo zbouráno, z toho pět zbytečně. Stavbaři však byli zvyklí plnit plán na 260 procent a tak se nakonec vše ututlalo. Proslýchalo se dokonce, že ve zmíněných vesnicích demoliční čety těsně před zapálením domů odvážely ženy a děti do ubytovacích táborů a muže na místě střílely. To jsou ovšem pouze dohady založené jen na svědectvích několika málo desítek přeživších osob. Další výrazně zářivý impuls ke stavbě elektrárny přišel v témž roce z Černobylu. I v tomto chtěli českoslovenští dělníci kamarády z východu trumfnout. Budou zde také čtyři reaktory, z toho první by se měl spustit již příští neděli. Z tohoto odvážného plánu mladých horlivých svazáků nakonec sešlo a jako datum spuštění byl určen 3.listopad 1992, někdy kolem oběda. Podle soudruha Jakeše “rozpočet určitě nepřesáhne 52 miliard, to by snad musela být revoluce. Ha ha ha – proč se nesmějete, idioti?”

Listopad ’89 přinesl stavařům Temelína první komplikace. První z nich bylo nepříznivé, silně deštivé počasí. V jednu chvíli pršelo dokonce tak mohutně, že patnáct zedníků muselo nafasovat potápěčské brýle i se šnorchly. Také dodávky vysoce náročných technologií z Ruska začaly váznout. Soudruha Jakolišina, který plány vozíval v nosiči na kole, již nechtěla ruská mafie dál pouštět přes hranice. Podle oficiální policejní zprávy po něm dokonce i dvakrát někdo vystřelil. První kulka ho nepěkně škrábla do ucha a druhá mu celkem neškodně proletěla čepicí. Zbylých dvaatřicet projektilů, které mu úplně roztrhaly hrudník, musel mít v sobě nejspíše již z druhé světové války.

Bylo ale jasné, že monstrózní stavba prosazená bez ohledu na názor občanů nemůže v nezměněné podobě pokračovat. V létě 1990 se u bran staveniště sešla první masová demonstrace, tajně podporovaná firmou Hamé Babice. Jejím prvořadým cílem bylo postavení vegetariánů mimo zákon a omezit pěstování a přechovávání zeleniny. Navzdory těmto protestům se stavilo dál. Jinak to ani nešlo. “Výstavbu nelze zastavit, protože by spousta lidí a podniků přišla o práci. Včetně mě. Takže už nechte těch nesmyslů a mazejte zpátky do práce, povaleči.” vysvětlil tehdy situaci táta odborář Falbr o polední pauze dělníkům v bufetu. Bez ohledu na tenkrát ještě nejasný osud elektrárny utrácel ČEZ na temelínském staveništi dál a dál dvacet miliónů korun denně, což dalo třeba v neděli pořádně zabrat. Jsou dokonce zdokumentovány i případy, kdy několik tesařských mistrů pálilo za rohem peníze jenom proto, aby splnili denní předepsanou kvótu.

Až do roku 1992 pak byl kolem Temelína klid. Odpůrci jaderné energetiky čekali na další slova politiků. Těm se ale do debaty o osudu atomového projektu moc nechtělo. Tehdejší předseda české vlády Petr Pithart k tomu později novinářům řekl: “Dlouho jsme vycházeli z údajů Dybova ministerstva hospodářství, z nichž vyplývalo, že Temelín nutně potřebujeme. Teprve až poté, co jsme zjistili, že Dyba je paranoidní psychotický maniak a šílenec se sklony k sadismu a pedofilii, jsme svolali narychlo mimořádné jednání kabinetu k projednání dostavby elektrárny. Podle údajů americké nezávislé komise pro studium vlivu bělící zubní pasty na šíření černého moru v Africe, by se totiž mohly náklady na dokončení stavby vyšplhat až na neuvěřitelných 265 biliónů korun v použitých bankovkách. Toto jednání se uskutečnilo na zámku v Raumbouillet a probíhalo dost náročným způsobem. Vzpomínám si, že místopředseda Baudyš, který spal po mé levici, chrápal tak hlasitě, že jsem ho musel na hodinu propustit. Když se za hodinu vrátil, bylo již rozhodnuto. Skalní fanoušek štěpení atomů ministr Dyba měl připravené stručné usnesení. Vláda prý souhlasí s dostavbou Temelína. To mu sice nikdo neodsouhlasil, ale k zastavení stavby jsme nenašli odvahu. ”

Celý problém tak spadl do klína následující vládě. Její předseda Václav Klaus byl ovšem znám také jako nesporně velký příznivce atomové energetiky a kdyby Temelín mohl psát, měl byl už premiér určitě doma jeho vlastnoruční autogram i s věnováním. V září ’92 proto podepsal s americkou firmou Kaufland & nevlastní syn kontrakt na moderní řídící systém včetně dodávek jaderného paliva a jaderných hlavic do raket typu Tomahawk se středním doletem. V březnu pak svolal schůzi vlády, která dokončení elektrárny posvětila. Sedmnáct ministrů bylo pro a jeden se zdržel. Byl to samozřejmě ministr životního prostřední a prostoru na východě František Benda.

“Celou noc jsem o tom s manželkou přemýšlel a je to nejlepší varianta”, vysvětlil tehdy své rozhodnutí Václav Klaus k otázce, proč již nechce mít dítě. Jakou to mělo souvislost s Temelínem však neodhalil. Cena je na základě studie ČEZ (jak se později ukáže hrubě podhodnocené) stanovena na 68,8 miliardy s tím, že si z ní budou moci na konci ještě odečíst částku za vrácené lahve od piva. Také termín dokončení stavby připomínal spíše plánování brzkého odjezdu na dovolenou: konec roku 1995. Kritici dostavby v čele s Hnutím Duha a Hnutím za osvobození Palestiny přicházejí s jiným odhadem. Poukazují například na komplikovanost stavby. Elektrárna založená na kombinaci ruského reaktoru, mongolského způsobu stravování a americké řídící technologie vyjde na 80 – 120 miliard korun a nebude dokončena dříve než v roce 2000. S oponentními názory ale vláda odmítla diskutovat. “Jakékoliv zpochybňování stavby je opravdu, ale opravdu nefér. Rok 2000, pche, takový fantastický nesmysl!”.

K pochybám nad cenou a termínem dostavby se záhy přidala další: potřebnost stavby. Šéfové ČEZ v čele s generálním ředitelem Petrem “Kontaminátorem” Karasem sice bez ustání tvrdili, že bez Temelína hrozí Česku kritický nedostatek elektrické energie a na důkaz svých slov rozdávali každému na potkání pohotovostní balení několika voskových svíček. S ekonomickou reformou ale výrazně spotřeba energie poklesla a navíc zde byl obrovský potenciál úspor. K výrobě určitého výrobku totiž ekonomika potřebuje dvakrát více energie než západní země. V roce 1994 vláda proto sáhla k dodnes uspokojivě nevysvětlenému a Guinessově knize hodnému kroku: zavést štědré dotace na elektrické vytápění řeky Svratky a Prachovských skal. Spotřeba sice během několika měsíců vzrostla, důvody pro dostavbu však nikoliv.

Od roku 1994 tak začíná kolotoč neustálého zvyšování ceny a posouvání termínů dostavby. V průměru je to o půl roku za každý půl rok. V listopadu 1995, kdy ČEZ sliboval cenu 76 miliard, dokončení prvního bloku v září 1997 a celosvětový mír, ministr Vladimír Dlouhý v článku pro Naše rybářství píše: “Pokud někdo považuje údaje předložené investorem a stavebníkem JETE, panem Pepou z Hongkongu, z jakýchkoliv důvodů za nevěrohodné, může Temelín navštívit a na vlastní oči se přesvědčit o skutečném postupu stavby.” Učinila tak pouze rodina Červeňákových, která si kromě pěkných zážitků odnesla z elektrárny také přístroje v ceně patnácti miliónu dolarů a několika násobně zvýšenou úroveň radiace kabelky, obsahující vypůjčený kousek Uranu 238. Lépe nedopadla ani rodina Novákových. Nebýt toho, že si kromě řídícího sálu chtěli prohlédnout také sklad jaderného paliva, nemuseli na závěr podstoupit potupnou odmořovací proceduru za pomocí osmi silných chlapů, plamenometu, vápna a několika metráků kvalitní zeminy.

Zcela jiný postoj než Klausova vláda zaujala k Temelínu tehdy opoziční sociální demokracie. V říjnu 1995 přijalo vedení ČSSD dokument v němž se připojilo ke kritice Temelína z řad Jihočeských šroubků. Vedení v textu žádalo, aby byly nezávisle posouzeny vlivy na životní prostředí a vyslovilo se pro referendum, zda spornou elektrárnu dostavět, nebo ne. Pravicová vláda dokument ČSSD vrátila z třiatřiceti opravenými pravopisnými chybami. Opozice odpověděla vyhlášením “vhodných forem občanského protestu, jako je například neplacení daní či defenestrace”. Vláda ale zachovává ledový klid. Klaus v září 1997 říká: “V globálním smyslu plnění plánovaných termínů vypadá nadějně. Můj pocit ze stavby je velmi dobrý.” Což se ale nedá říci o pocitech ekologických aktivistů, kteří pořádají jednu protestní akci za druhou a jejich diář je plný na několik let dopředu.

V roce 1998 přichází do vlády ČSSD do vlády a zřejmě pod vlivem několika šustivých papírků nalezených v bílé obálce v šuplících svého nového stolu opouští většina ministrů své kritické stanovisko k dokončení stavby. “Situace se změnila,” prohlásil Zeman a chopil se léta osvědčeného argumentu Klause a Dlouhého. “Při současném stupni rozestavění jsem pro dostavbu.” Nicméně alespoň souhlasil s mezinárodní kontrolou ekonomické výhodnosti Temelína. Loni v březnu byly výsledky známy a mluvčím vlády zveřejněny: “Pokud se podaří elektřinu z Temelína prodat, pohibuje se cena stavby na samé hranici výhodnosti.” Největší háček je ale kromě “pohibuje se” v onom “pokud”. Zpráva totiž konstatuje, že příštích minimálně deset až patnáct let není Temelín vůbec potřeba. Přesto Zemanova vláda v dubnu 1999 poměrem hlasů 9:6 dostavbu schvaluje a jde slavit do hospody U velkého hřibu.

Jaká je tedy bilance? Prozatímní účet a termín dostavby dává nečekaně za pravdu amatérům z ekologických nevládních organizací, vybavených pouze logametrickým pravítkem a recyklovatelným toaletním papírem. Vynaložené peníze přivedly ČEZ do takových finančních potížích, že v současné době dluží obyvatelů České republiky nejen nějaký ten milión, ale i pořádnou omluvu s hlavou až v potrubí kanálu. Vláda odkládá uvolnění trhu s elektřinou až za rok 2006 a žádá kvůli tomu i o výjimku Mezinárodní soud pro vyšetřování zločinů v bývalé ODS. Odkládá se také smrtelně důležitá privatizace ČEZ. A konečně se nyní i naplňuje i poslední chmurná vize: madagaskarská vláda přišla z hrozbou, že kvůli spuštění Temelína zablokuje vstup Česka do Evropské unie.