Reportáž z výstupu na nejvyšší osmistovku

Před padesáti lety byla oficiálně dobyta nejvyšší hora Českého středohoří – Milešovka. Fenomén vysoký 837 metrů tehdy pokořil František Votylý se svým pětiletým synem Tenzingem, který mu nesl vybavení a noviny. Od té doby zájem o Milešovku nezeslábl. Naopak, přitahuje jak dobrodruhy, tak turisty, kteří zkoušejí, jak vysoko se dostanou, aniž by je otravovaly davy domorodců, natahujících po nich ručku s žádostí o menší finanční příspěvek na místní kolchoz. Toto je zpráva o jednom takovém pokusu.

Ztichlým a potemnělým údolím se nese tajemné mumlání lovosických důchodců z klášterní vinárny. Drmolí motlitbu za zvýšení sociálních dávek a pomalu usrkávají zakalený čaj, kterému dává tuzemský rum lehce antabusový nádech. My cizinci večeříme a vášnivě debatujeme o posledním neštěstím výpravy z Německa. Těsně před vrcholem jim došel benzín a k restauračce museli ujít dvanáct metrů pěšky bez dýchacích přístrojů, pouze s pomocí vlastních bypassů. Místní s nastraženýma ušima a vyvalenýma očima sledují v televizi Rady ptáka Loskutáka.

Jsme ve výšce 480 metrů nad hladinou moře. Globalizovaný svět pronikl i sem, pod jednu z nejvyšších hor v okolí, jednu z mála osmistovek, na kterou se nikdy v životě nedostal ani Hillary, ani Messner. Jenom mobilní telefony, na rozdíl od ostatního 99 procent pokrytého území, zde nemají signál. Eurotelu tady zmizelo šest bubnů měděného kabelu a Osparta tady zmizela celá. Ale kdo ví, za pár let…V mrazivém ránu se všichni účastníci tohoto turnusu schází v mrazivé jídelně. Debaty turistů se točí už jen kolem jednoho jediného: finále Ligy mistrů. 

Půjdeme na Milešovku! Samozřejmě, jenom to zkusíme, kam se dá za jeden den vystoupat a stihnout se vrátit dřív, než nám ukradnou zaparkované auto. Počasí je skvělé, všechno se zdá tak snadné. Řidič autobusu nám dokonce dovolil otevřít okýnka a odemknul nám záchod. Ten mu ale jeden z nedočkavých dobrodruhů vzápětí pozvracel a řidič ho zase zklamaně zamknul.

Autobus nás dopravil do základního tábora po pionýrech, ve výšce asi 510 metrů nad hladinou nedalekého rybníku. „To je to tak jednoduché?“ říkám si, když vystupuji před stánkem s pivem na kamenitou stezku. Nic není jednoduché. Místní domorodec chtěl za dvacetistupňové pivo (prý v takových výškách nefunguje chlazení) čtyřicet euro. Dal jsem mu je a přemýšlel jsem, jak se dostanu na vrchol bez taxíku. Půjdu pěšky. Sílu mi dodá i japonský horolezec, kterého pubertální výrostci mlátí do bezvědomí a on se i nadále usmívá a všechno si fotí. Usmívat se přestal, až když mu ten fotoaparát vzali a odjeli jeho hondou. Odcházím s pocitem štěstí, že jsem to nebyl já. 

Údolí se náhle značně zužuje a do cesty se stále častěji stavějí smutné pomníčky lidí, kteří se až na vrchol nedostali a vybourali se v nepřehledných zatáčkách bez viditelného dopravního značení. Ve výšce 530 metrů začínají nohy těžknout, hlava klesat a mozek jako by se snažil vyloupnout z dutiny lebeční. Přestávám pít energy drink Fernet a vracím se k pivu. Vzdát se? Teď ne. Přece zdolávám Milešovku! Ještě kousek. Aspoň malý kousek… prosím tělo o pomoc a třeštící hlavou běží stále stejná myšlenka – nech toho, dole za chvíli otevírají nálevnu. 

(12 hlasů, průměr 5 z 5)  Načítám ...

1,575 přečtení