Rath, legenda

David Rath má smůlu. Na veřejnost unikly ukázky z jeho připravované knihy Podělaný komory. Z názvu těžko soudit, zda jde o komory parlamentu, lékařské komory, nebo komory nábojové. Podle použitého slovníku a obsahu knihy jde zřejmě o tu třetí možnost. Krátkou ukázku předkládáme k nahlédnutí i my. Týká se jedné obzvláště bolestné zkušenosti jeho života. David Rath se s ní vypořádal po svém.

Seděl jsem tiše a nehnutě. Soustředil jsem svou mysl do úzké koncentrované linky napnuté jako luk Ramba IV. Útok jsem čekal každou chvíli.

Že se dnešní den nějak podělá, jsem pochopil už ráno. Celou noc jsem spal asi jako paranoik v hotelu vedle centrály CIA a ani příchod do práce nevěštil nic dobrého. Sekretářka mi uvařila kafe silné tak, že jsem do něho musel foukat, i když se jeho teplota už blížila absolutní nule. Absolutní nula, to je náhoda. Něčím velmi podobným si do mě rýpnul hlídač parkoviště, když si myslel, že neposlouchám. Byla to malá ryba a já ji mohl klidně zašlápnout. Přešel jsem to mírně povytaženým obočím a až příliš pomalu jsem si před ním zapálil cigaretu. Civěl na mě jak čerstvě vyoraná myš na čerstvě vyoranou krajtu. Nenabídnul jsem mu. Jak říkám, nechal jsem ho žít, ale moje trénované instinkty se začaly probouzet. A pak to příšerný kafe. Když se sekretářka nedívala, vylil jsem jí ho do kabelky. Italská kabelka – italská káva. U módní policie dnes určitě zaboduje.

Dechovými cvičeními jsem se připravoval na boj. Protivník stál u pultíku a já s potěšením registroval jeho rostoucí nervozitu. Předškolní dítě v hračkářství bylo vedle něho synonymum klidu a míru.

Po deváté jsem vyrazil na jednání stomatologické komory. Živě si vzpomínám, jak jsem si představoval tu bandu pochrchlávajících sadistů, kteří si odpustili dnešní dávku mučení jenom proto, aby se podívali na mě, kam by se až mohli jednou dopracovat. Jsou to všichni kamarádi z mokré čtvrti, kteří jednou za svým křeslem umřou sešlostí věkem a životním propadákem. Bylo mi z nich na blití. V duchu jsem si procházel body připravovaného proslovu – univerzálního blábolu pro podobné příležitosti. Doteď to bylo všechno blbě, pusťte mě k tomu a bude to supr. Nevím, jestli to ještě někdo poslouchá, ale já se u toho celkem dobře bavím. Všechno vypadalo v pohodě, ale stále jsem cítil ten divný pocit na zátylku. Když jsem vystoupil z auta, všiml jsem si, že se mi ozvalo staré zranění od zubní vrtačky. Tohle není dobrý. Když jsem pak vešel do sálu a tam ho uviděl, bylo mi to najednou všechno jasný. Všechno do sebe zapadlo, jako použitá plomba do špatně vyvrtaného zubního kazu.

Ucítil jsem ho za svými zády a to ucítil do slova. Jeho dech páchnul tak, jako kdyby posnídal tři živé potkany a zabil je tak, že si dal k obědu kočku. Rozhodl jsem se, že mu nechám výhodu první rány. Přišla poměrně brzo, ale značně nepřesně. Amatéři ještě nevymřeli. Jestli mi chtěl zlomit vaz, tak to na hodině anatomie zřejmě chyběl. Vyskočil jsem a šáhl jsem do saka pro zbraň. Glock tam nebyl.

Co zabiják, to jiný názor na zbraň. Jirka Paroubek nedá dopustit na svůj Magnum 44. To je ráže, že by s ní člověk lehce ustřelil Topolánkovi prostředníček i s celou rukou a Langrem za ním, tvrdívá rád. Jo, asi má pravdu, ale já mám radši čistou práci. Zdeněk Škromach má v oblibě svou vzduchovku. Není sice zrovna skladná, ale o víkendu jsem ho viděl, jak s ní čile běhá po dvoře a loví divoké kachny. Ony jsou to sice kachny domácí, ale zkuste si takovou domestikovanou kachnu přivázat k plotu a lítat kolem ní se vzduchovkou. Taky bych se trošku splašil. Já mám rád glock. Je to jistota. Tedy pokud máte to štěstí a nezapomenete ho doma.

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem si ráno, po probdělé noci, vzal jiné sako. To beze zbraně.

Když mě rodiče ve třinácti letech poslali do Tibetu, abych se naučil kung-fu v Shaolinu, měl jsem jim to celkem za zlé. Nakonec jsem jim musel poděkovat. Mniši mě naučili zabíjet čímkoliv. A čistě.

Stál jsem tam a přemýšlel, jak útok vrátit. K dispozici jsem měl pouze svoje ruce a list papíru. Jistě by mi to stačilo k okamžité genocidě všech zubařů v sále a tím pádem k nehynoucímu vděku všech mlsajících dětí, ale já raději přemýšlel. Papír jsem si rovnal v ruce a zkoušel ostrost, do akce se mi nechtělo. Jeho útok byl na tak amatérské úrovni, že když ho teďka rozsekám A4kou, určitě by se ozvali podělaní pacifisti a zkoušeli to na mě s nepřiměřenou obranou. To samý, když mu vydloubnu oči nebo mu jedním hmatem zastavím srdce. Bylo to k vzteku.

Nakonec jsem ho nechal. Jeho druhý výpad jsem odrazil hranou malíčku, maličko si u toho zívnul a za potlesku čumilů jsem odešel. Na mě si příště musí holt přivstat. A já tedy vstávám hodně brzo. Já, legenda.