Čer

Poslední leč krásnýho Toniho

Vložil Petr Tomšů 1. 6. 2001

Šestapadesát let poté, co v Terezíně páchal své brutální zločiny, byl ve středu odsouzen k doživotnímu vězení dozorce pevnosti Malé pevnosti Anton Malloth. Vyšší trest německá justice nedovoluje. Devětaosmdesátiletý Malloth, stojící s wallkmanem na uších na kolečkových bruslích, se po vynesení rozsudku ani nepohnul. Usnul. Občas ze spaní vykřikl: “Sejmi ho!”, “Podej sem ten rýč!” či jednou dokonce “Brrr, to zima, jdeme koupat”. Tyto sny ho však zřejmě příliš neznepokojovaly, neboť se ze spaní téměř nepřetržitě usmíval. Během hodinového projevu, ve kterém soudce zdůvodňoval své rozhodnutí, bývalý dozorce zíval na celé kolo a přítomné rušil poznámkami: Nuda, nuda, nuda, zkrať to, vole.

I přes četná dochovaná svědectví již nežijících svědků, byl Malloth odsouzen pouze za jednu prokázanou vraždu jednoho z vězňů. Za jeho vysvětlení, že obět zmlátil a prostřelil jí hlavu, protože se špatně zařadila při nástupu, se styděl i přítomný obhájce. Ani vysvětlení, proč políval vězně ledovou vodou venku na mrazu, nenašlo v soudní síni citlivou odezvu. Čistota je sice půl zdraví, ale co je moc, toho je příliš. A tohoto bylo přespříliš. Vždy po Mallotově promluvě se jeho právní zástupce s pravidelností téměř železnou obracel k soudci a žádal pro svého mandanta trest smrti.

Nicméně práce je práce a tak obhájce musel hledat i argumenty, kterými by snížil konečný verdikt. Sepsal si je na malý papírek, který při předčítání držel před sebou jako čtrnáct dní mrtvého potkana. Prakticky byly však argumenty pouze dva: vysoký věk obviněného a jeho demence. Demenci se obžalovaný snažil dokázat odznáčkem fanklubu pořadu Peříčko vetknutým v klopě pyžama. Svědci se sice snažili prokázat, že Malloth byl dementní již zamlada, ale bylo to zbytečné. Soudce vzal informaci na vědomí, aby o chvíli později stejně udělil nejvyšší možný trest. Obhájci nepomohl ani poslední triumf, ukazujícího Mallotha jako dobrého vojáka plnícího své rozkazy s pestrou škálou dobrovolných zájmů. Jak se později ukázalo, funkce člen popravčí čety byla sice dobrovolná, ale to je asi tak všechno.

Symbolické bylo i gesto právního zástupce obžalovaného, který přišel po skončení procesu pogratulovat svému protějšku – žalobci. Oba pak navštívili soudce a navzájem si pochválili dobře odvedenou práci. Při té příležitosti se všichni zadívali do diáře na nejbližší chystané procesy: Česká republika, padesátá léta? No, proč jim nepomoct.