Pro

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina

Domácí

Vložil Petr Tomšů 4. 12. 2001

Slobodan Miloševič přijal svůj odjezd do Haagu ve čtvrtek navečer s klidem pokerového hráče s kudlou v zádech a s balíčkem karet narvaným v krku. “Nemáš cigaretu?” byla jeho reakce na oznámení dozorce, že se má sbalit a odjet do sídla mezinárodního soudu. Ve tváři zbledl, zabalil si poslední čistou ponožku, sousedovy slipy, spacák, jednu z Klausových knih s osobním věnováním a celkem zbytečný balíček kondomů. Potom nastoupil do speciálně vybaveného trolejbusu a odjel na letiště. Před nástupem do letadla mu letuška přečetla obvinění a popřála mu příjemnou cestu. “Vaše rozhodnutí neuznávám. Chci sedět u okýnka,” byla odpověď bývalého prezidenta Srbska a Jugoslávie.

Tomuto převozu a předtím i jeho zatčení předcházela řada událostí začínajících někde koncem osmdesátých let. Tehdy soudruh Miloševič pochopil, že komunismus má na ovládnutí světa asi stejné šance, jako stalingradské náměstí na odhalení nadživotní sochy Hitlera. Z uvědomělého komunisty se přes noc stává uvědomělý nacionalista, který se s pohledem odborového předáka chystá bránit kosovské Srby. Z té doby je nejslavnější jeho věta, se kterou po náročném nočním jednání vstoupil do dějin. Původní verze “Nikdo z vás už nesmí blít!” se však redaktorovi ranních zpráv moc nelíbila a tak si trošku pohrál se zvukem. Od té doby to začalo jít s Jugoslávií z kopce.

V roce 1989 zrušil Miloševič kosovskou autonomii, kosovské školy, Chcete skývu chleba - kosovskou obdobu pořadu Chcete být milionářem a zároveň zvýšil daně té části jugoslávské populace, jejíž národnost začíná prvním písmenem abecedy. To Albánce samozřejmě děsně naštvalo a začali mluvit o osamostatnění. A protože si tento nápad nezaregistrovali a neautorizovali, přebrali jim ho kamarádi z Chorvatska, kde také vypukla první válka. Své pokračování pak našla v Bosně a Hercegovině. Právě tam se rekrutovala mediálně nejznámější dvojka nerozlučných přátel – Radovana Karadžiče a Ratko Mladiče. Ti dva se po celou válku snažili splnit odznak výtečného člena SS. Pokud by se na konci bojů udělovalo vysvědčení, prospěli by z vyznamenáním.

Tehdy přišlo nejskvělejší Miloševičovo představení. Nejprve se zřekl těchto dvou kamarádů, aby se poté mohl účastnil podpisu daytonského míru po boku amerického prezidenta Clintona. Ani ostudná kaňka pod jeho autogramem nezabránila světovému společenství udělit “balkánskému řezníkovi” Nobelovu cenu. A protože za mír byla již ten rok obsazena, dali mu ji aspoň za fyziologii. Neradoval se z ní dlouho. V roce 1998 mu ji z římsy nad krbem odnesli zástupci světových mocností za jeho přístup ke kosovské krizi. Během pár dnů totiž nechal vyhnat statisíce Albánců. Nelíbilo se mu, že bydlí na jeho území. Po bombardování NATO a následné invazi ztratil kontrolu nad Kosovem a postupně i podporu vlastního národa. Loni na podzim prohrál v masovém převratu, především díky neochotě vlastních vojáků, které už nebavilo pořád prát košile od krve. Letos v dubnu byl zatčen a obviněn z korupce.

V úterý Miloševič poprvé předstoupí před soud, kde mu bude přečtena obžaloba z válečných zločinů spáchaných v Kosovu. Toto čtení se zřejmě potáhne až patnáct let a to ještě bez přestávek na reklamu. Celý soud se pak může vléct i několik století. Rodina sice bude moct obviněného navštěvovat, ale valně o tuto možnost nemá zájem. Nehledě na to, že mají stejně zákaz cestovat po zemích Evropské unii kvůli krádeži lahvového piva loni v Kauflandu.

O vydání Slobodana Miloševiče rozhodl vrátný v bělehradském vězení poté, co si pro něj přišli zástupci vlády. Ta se tak rozhodla na základně hodně tučné nabídky finanční pomoci od EU. Navíc se jim dostalo ujištění, že Miloševič se bude mít v Haagu dobře. Vlastní pokoj, záchod, kartáček na zuby a v klubovně si může vyprávět veselé příhody z kosovské genocidy se svými starými kamarády. Před televizí však budou zůstávat i nadále přinejmenším dvě místa volné. Podle posledních zpráv si však již Radovan Karadžič s Ratko Mladičem shánějí modré tepláky a hrábě. Pobyt v blázinci je přece jenom lepší než temná doživotní cela.