“Podívej se, Čechu, já jsem ti přece říkal,
že když děláš Milionáře, nesmíš si přivydělávat reklamou.”
“Jenomže my jsme si s Kubelkovou říkali, že to TAKHLE bude lepší,
řediteli.”
“Čechu, až se budou točit další díly milionáře, rozhodně nesmíš
účinkovat v žádné reklamě.”
“Až se budou točit další díly, tak VY už tady nebudete.
Chachacha.”
Asi zhruba takhle nějak mohl znít rozhovor Vladimíra Železného s moderátorem pořadu Chcete být miliardář, panem Čechem, který si chtěl na stará kolena něco přivydělat umýváním oken v autobazaru. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a dal to svému šéfovi pěkně sežrat. A nebyl jediný. Toto je umělecký přepis rozhovoru Pavel Poulíček vs. Vladimír Železný, když ho přišel požádat o dovolenou. Dialog laskavě zaznamenala naše uklizečka Vlasta P.
“Dovolenou?” zeptal se Železný, jako kdyby po něm chtěl
Poulíček krysu.
“Jenom jeden týden, s manželkou bychom si rádi vyjeli na Lipno,”
odvážně pokračoval sportovní komentátor.
“Dovolenou!” opakoval ředitel, jako by po něm chtěl mírně grilovanou
krysu v housce a s brambůrkami. Stál a žasl.
“Hlavně se uklidněte, mám to ve smlouvě,” kopal si Poulíček dál svůj
hrob a k tomu si volnou rukou vytesával náhrobní kámen: “Vše se dá
přece vyřešit s chladnou hlavou.”
“Milý chlapče, já mám tak chladnou hlavu, že bych mohl chodit na brigády
do márnice. Dovolenou budeš mít, až umřeš. Do té doby budeš hezky
pracovat.”
“No, podívejte se na to takhle, pane řediteli. Někdo z nás dvou plácá
nesmysly a bude muset opustit tuto televizi. A nalijme si čistého vína, já
to nejsem.”
I díky těmto rozhovorům si začíná Vladimír Železný uvědomovat svou neudržitelnou pozici v TV Nova. I přesto se však nadále snaží zachránit svůj vliv v ní a neustále a s novou razancí ovlivňuje planeťáky svou sobotní one-man-show. Nicméně, jak se zdá, čeká Železného už pouze jeden rozhovor:
“Jak zatknout? Jak odvést do vazby? Vždyť já nejsem
nachystaný.”
“Měl jste se přece sbalit předem v patřičné lhůtě.”
“V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera večer, když ke mě
domů přišel nějaký člověk s průkazkou. Ptal jsem se ho, jestli přišel
umýt okna, a on na to že ne, že mi přišel oznámit uvalení vazby. To mi
ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval sto korun. Pak
se s tím teprve vytasil.”
“Ale pane Železný, to rozhodnutí bylo přístupné na místním oddělením
už čtrnáct dnů.”
“To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel
podívat, včera to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co?
Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob.”
“Ale to rozhodnutí bylo vyvěšeno…”
“Vyvěšeno? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.”
“Tam je oddělení, kde je vyvěšují.”
“S baterkou.”
“Asi byl zrovna výpadek proudu.”
“A schody zřejmě taky vypadly.”
“Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?”
“Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený
záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!.”
“Hmm, tohle není moc hezký dům.”
“Mně se bohužel zrovna líbí.”
“Ve vazbě se vám taky bude líbit.”
Pokud jste pojali podezření, že poslední dva rozhovory jste už někde četli, máte pravdu. Berte to jako pěknou vzpomínku na Douglase Adamse, autora té úžasně bezvadné autoritativní knihy Stopařův průvodce po Galaxii. Ti, kdo neví, o čem je řeč, tohle vůbec nemuseli číst.
  (3 hlasů, průměr 4.67 z 5) Načítám ... |
1,556 přečtení |
