Na své evropské šňůře s názvem “Rock of
Armageddon Tour 2000” zavítalo v sobotu i do Prahy jedno z nejlepších
hudebních těles na světě – Newyorská filharmonie v čele s frontmanem
kapely Kurtem “Ripper” Masurem. Jejich přílet očekávaly v Ruzyni davy
fanoušků již od listopadu. V pátek večer byla celá Praha beznadějně
obsazená kulturními turisty, jejichž celoživotní cíl se stal o den
později skutečností (mnoho diváků také po něm spáchalo sebevraždu).
Nešlo však pouze o české publikum. Na koncert se sjížděli lidé ze
všech okolních států, včetně sedmičlenné rodiny z Madagaskaru, pěti
křováků a tří mimozemšťanů z planety Betelgeuze v oblasti Zety
Plejád.
Koncert samotný se odehrával na Strahově a i přes poměrně vysoké vstupné, 526 US dolarů na stání ve vedlejší ulici, byl beznadějně vyprodaný. Jako předkapela vystoupila v devatenáct hodin brazilská Sepultura a rozehřála statisícihlavý kotel na největší možnou míru. Ve dvacet hodin najednou zhasly všechny reflektory a stadión se ponořil do ticha a napětí. O deset minut později obrovské pódium vybuchuje v záři světel a filharmonici začínají hrát svůj první hit. Je to upravená verze Anarchy in the U.K. od Sex Pistols. Během ní na scénu přibíhá i samotný sedmdesátiletý Kurt Masur v kožených kalhotách a džínové bundě, kterou vzápětí odhazuje mezi hroziče, aby tak nechal vyniknout svému tričku s nápisem Fuck Off Greenpeace. Svým chraplavým a hlavně falešným zpěvem dodá skladbě nový rozměr hrůzy. Po tomto preludiu začíná hlavní program koncertu. Tím je Mahlerova monumentální symfonie D-dur č.9.
Od prvních taktů dali účinkující najevo, že každý z nich je tvůrčí individualista. Na efektní dirigentova gesta nebrali ohled, což se například projevilo na konci druhé věty, kdy první hráč (fagot) skončil dobře o tři minuty dřív než jeho kolega u houslí. Nejhorší v tomto směru byla věta pátá. Ta postupně končila neuvěřitelných dvacet minut. Hodně práce měla také ochranka, která musela během rychlých kousků vyhánět z pódia fanoušky, co si tam přišli osobně zapařit s muzikanty. Všichni organizátoři si proto oddechli, když se začala hrát poslední šestá věta. Ačkoliv se má hrát adagio (od autora nadepsaném: “Velmi, velmi pomalu, ještě sakra pomaleji. Ale vy to stejně zas budete hrát blbě, jak vás znám.”) někteří hudebníci se neudrželi a sáhli až na dno svých alkoholem podlomených sil. Nejzodpovědněji se v této oblasti zachoval tympánista Dave L. V úplném závěru symfonie rozkopal všechny blány a kovová těla od tympánů pak naházel do publika. Vzhledem k tomu, že od čtvrté věty nemá v notách ani čárku, to byl výkon vskutku nadlidský.
Po tomto famózním konci hudebníci vstali, uklonili se až k zemi, přičemž někteří tam již zůstali a zbytek se odpotácel do šaten. To se ovšem nelíbilo publiku, které si půlhodinovým intenzivním pískotem vynutilo přídavek. Tím se stala první věta Beethovenovy slavné páté symfonie – Osudové. Ta je psaná ve vražedném tempu – alegro con brio. Fanoušci prožívali pravou nirvánu, fanynky házely na pódium spodní prádlo a filharmonici jeli na své nástroje až na doraz. Teda kromě zklamaného tympánisty. Koncert poté definitivně skončil. Diváci nasedali do svých aut, lodí, kánoí a létajících talířů a vyrazili k domovům. Jako poslední zůstal na Strahově samotný Kurt Masur. Sundal si zelenou paruku, místo trička si vzal košili s motýlkem, kožené kalhoty a džísku nahradil klasický smoking a kanady polobotky od Bati. Potom jen chvíli mlčky stál, kýval hlavou a nakonec tiše řekl: “Ále co. Za ty prachy?”
  (2 hlasů, průměr 4.5 z 5) Načítám ... |
1,191 přečtení |
