Překrásné Počasí – tak zní český překlad
malého městečka ztraceného kdesi v černých hvozdech uprostřed Belgie.
Svých patnáct minut slávy si vybralo již v roce 1941, kdy jej krátce po
dobrém obědě vojska Wehrmachtu vypálila a srovnala se zemí. Většina
obyvatel se naštěstí stihla zachránit emigrací ke svým příbuzným do
Československa. Například až 120 (!) lidí z tohoto městečka u sebe
ubytovala rodina Červeňákových z Lidic. Dnes však již nemají původní
obyvatelé strach a mnohdy se už dokonce odváží i na ulici. Jako třeba
minulý týden, kdy se tam konal každoroční hudební festival na počest
svatého Pomeranče, kterého zde kdysi ve středověku ukamenovali shnilým
stejnojmenným ovocem. A co by to bylo za festival, kdyby na něm chyběl
Velký dechový orchestr. Přijel zde na pozvání jednoho kulturního
funkcionáře, který si z pochopitelných důvodů nepřál být
jmenován.
Odjezd autobusu, plánovaný na čtvrtou hodinu odpolední, proběhl skutečně ve čtyři hodiny, takže ti co přišli v pět, s tím, že se jako obvykle vyjede až v šest, se ještě v sedm pěkně divili. Cestovalo se autobusem VOLVO třídy M (mrzák), který poskytla firma D.O.S.T. Sedáky, pohodlné asi jako dřevěná židle ve vyšetřovací vazbě gestapa, měla zvláštní úpravu pro beznohé invalidy a spát na nich mohl pouze člověk kratší než 100 cm (lidem s výškou nad 180 cm by utrpení mohl závidět i Gándí). Také řidič autobusu, pan J., si asi prožil těžké dětství na silnici. Dodnes totiž trpí složitým posttraumatickým šokem z rovných cest. Pro pěkný hluboký kanál nebo vyježděnou panelovou cestu si byl ochoten zajet i několik desítek kilometrů navíc. A když už nebylo vyhnutí a musel jet chvíli po rovince, nedalo mu to, zastavil a před autobus aspoň naházel několik dřevěných fošen. Ovšem i přes tyto problémy zájezd nakonec druhý den v poledne dorazil do místa určení.
Po příjezdu následoval oběd. Ne náhodou zněl český překlad tohoto jídla “Sen vyhladovělého prasátka”. I z tohoto důvodu někteří účastníci zájezdu poobědvali pouze piškot z vrcholu hmoty na talíři a ještě ho pro jistotu zapili litrem vína. Poté následoval slavnostní pochod městem. Pokud byl celý festival na počest svatého Pomeranče, pochod byl pak připomenutím “pochodu smrti” během druhé světové války. Také konkurence ostatních kapel v pelotonu byla velká. Mladý nadějný klarinetista Miroslav L. po shlédnutí vystoupení cizích muzikantů okamžitě zanevřel na svůj nástroj a vrhl se na profesionální kariéru hráče velkého bubnu. Ještě že počasí bylo jedinečné. Podle jednoho z pamětníků spadlo tolik vody naposledy v roce 1629.
Menší oddech si hudebníci mohli dovolit až večer na hotelu. Tento přepych odpočinku však nebyl dopřán ostatním ubytovaným osobám. Jako heslo zájezdu bylo totiž i tentokrát zvoleno: “Kdo spí, nežije!”. Těsně po půlnoci se začaly na chodbách ozývat zoufalé výkřiky a z pokojů se začaly rojit divně kymácející se postavy se zakaleným zrakem a s podivnými proutěnými předměty v rukou. Těmito předměty pak bezdůvodně napadaly osamělé ženy a dívky a brutálně se je snažily připravit o pohodlí spánku. Tak to aspoň muselo připadat domorodým turistům. Čech by však věděl – velikonoce platí i v cizině. Jako koleda se používala klasická staročeská říkanka: “Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň kořalku, nebo tě zabiju!” Tím byl celý zájezd završen. Druhý den pak následoval už jen krátký osmihodinový pochod a odjezd domů.
Co říci závěrem? Po veleúspěšném Muzikantském plese před měsícem, si do rakve hudebních vystoupení může kultura zatlouct další hřebík v podobě zahraničního zájezdu do Belgie.
  (6 hlasů, průměr 4.5 z 5) Načítám ... |
1,493 přečtení |
