ROMÁNEK
Vložil Petr Tomšů 30. 12. 2008

Bylo jaro roku, ve kterém Dinah dosáhla dvaceti let. Bruce chtěl, aby pokračovala v živoření na univerzitě, ale Dinah s ním chtěla zůstat na vinici a pomáhat mu. Proč to nedokázal pochopit?

„Protože se musíš naučit, že život nejsou pouze naše vinice, ale i mnoho dalších věcí. Naši vojáci neumírali s hlavou ve zmrzlém bahně na východní frontě jen pro tyto zvadlé keře. Tady jde i o něco navíc, o krásy poznání a přírody. A ty se je naučíš poznávat, nebo je do tebe natluču,“ vysvětloval Bruce. „Když se budeš chtít později vrátit, najdu pro tebe místo. Graciela k sobě vždy potřebuje nějakou tu ruku, která ji zabrání sypat do jídla ty divné věci, které tam sype.“

„Holly univerzita nepomohla,“ odsekla Dinah a okamžitě toho litovala, protože v Bruceových očích se objevil divoký záblesk bolesti. Dinah věděla, že její dědeček byl velice zklamán, když přede dvěma lety Holly nechala školy a odjela do San Franciska, kde střídala zaměstnání, stejně jako partnery, a žila tak bezstarostně, že často nevyšla s penězi. Bruce ji samozřejmě podporoval bez ohledu na to, kolik peněz vyhodila oknem či dveřmi.

Jaro bylo na Kirstenových vinicích vždy obdobím velkého smutku a trudnomyslnosti. Rodina i zaměstnanci si byli vědomi toho, že začíná další sezóna dřiny a úmory, na jejímž konci bude na podzim, jako vždy, těžká ztráta a nemalý účet za psychiatra. Letošní začátek sezóny byl o to horší, že v sousedním Česku každou chvíli hrozili spuštěním smrtelně nebezpečné jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv jim Ukrajinci teprve kopali základy. Nikdo navíc netušil, jaké dopady by to mohlo mít na úrodu. Dinah stála před svým životním rozhodnutím, co bude dělat dále. Musela sice dodělat školu, ale nijak zvlášť o to nestála a škola, popravdě řečeno, také ne. Morgan chtěl vědět, jestli má ve vinicích perspektivu a Bruce, který si vždy nechával na důležitá rozhodnutí spoustu času, se raději přihlásil do kurzu chovu včel. Jeho původní plán chovat je v ložnici v akváriu, včely zrovna nenadchl, a to dokonce ani poté, co z něj vylil vodu.

Týden před jedenadvacátými výskytninami Dinah propukla mezi Brucem a Morganem zatím nejstrašnější hádka. Jejich křik a nadávky byly slyšet po celém domě, i ve sklepě pod vrstvou vydělaných kožichů medvídka koaly bratří Heinrichů, kde se Dinah schovávala. Talíře a porcelánové sošky se tříštily o podlahu, Morgan v záchvatu vzteku trhal celé kusy zdi a házel je po dědečkovi. V tom se hádkou probudily jeho dávno zapomenuté a staré vzpomínky na válku a mezi mlácením pohrabáčem po Morganově hlavě na něho německy řval, aby se přiznal. Po několika infarktech ztratily argumenty na své původní zuřivosti.

„Pokud se nemůžeš rozhodnout, já se už rozhodl, starochu,“ přerývaně sděloval Morgan. „Poslední čtyři roky jsem tady dřel jako ten poslední negr.“
„Myslíš Mutambu? Ne, ten nebyl poslední. Před tebou se tu udřel ještě jeden Korejec. A nezapomínej, že tvoje ubohé čtyři roky nejsou nic proti mému celému životu strávenému zde. První kus půdy jsem v dvaadvacátém vyrval z rukou starého indiánského kmene za nepřátelské palby Titových vojsk. Já jsem tu pak zbytek života makal, abych z těch lánů kukuřice udělal pořádnou vinici. Já jsem tady udřel hezkou řádkou brigádníků. Mě tady nebudeš povídat nic o nějakých ubrečených čtyřech letech, chlapečku. Na takové já mám metr. Já v tvých letech už dávno zakládal rodinu, byl starostou a staral se o tuhletu opičku Dinah. Tehdy nebyl čas na nějaký sladkobolný řečičky o puchýřkách na mazánkových ručičkách, tehdy byl svět jenom boj o holé přežití. Takovým, jako jsi ty, jsme za úsvitu ukazovali zeď pěkně zblízka.“ I během hádky si Bruce neodmítnul hlt něčeho silnějšího na povzbuzení.
„Nemluv o svém mládí, byl jsi přece syn rakouského továrníka a brazilské tanečnice samby. Já chci teď od tebe slyšet jasnou odpověď. Pokud tady pro mě nic není, půjdu o dům dál.“
„Kdo řekl, že tady z toho nebudeš nic mít?“
„Nikdy jsi neřekl nic!“
„Nespěchej na mě. Na mě musíš pomalu, jsem už starý. Vidíš, třeba umřu a něco z toho po mě zdědí Dinah a ta ti dá.“
„Myslím, že mě Dinah nedá, už kdysi jsem to zkoušel. A ty přemýšlej rychle, starče, dýl už čekat nedokážu! Odcházím.“

Dveře knihovny práskly o futro s takovou silou, že mloka skvrnitého, který si přišel do domu vyžebrat nějaký lék, přerazily na dva stejně nemocné kousky. Morgan si toho ani nevšiml, proběhl slavnostním pokojem a po mírném zakopnutí o pohozené vidle, vypadnul z domu. Dinah měla pocit, že její srdce je z olova, a vlastně nebyla ani tak daleko od pravdy, její doktoři při operaci opravdu dělali, co mohli. Měla by mít radost, že ten lotr odchází, ale namísto toho si připadala vystrašená a ztracená jako kataleptik, který se sice nakonec se štěstím probral do světla, ale po chvilce zkoumání přišel na to, že to světlo jde od plynových hořáků a ta kovová dvířka nejdou otevřít.

Co se to s ní děje? Proč si připadá tak prázdná jako první ranní lahváč kuchařky Graciely tři vteřiny po otevření? Celá ta léta tolik žárlila na Morgana a byla odhodlaná ho nenávidět až za hrob. Nebo přinejmenším za jednotku intenzivní péče. Náhle si uvědomila, že už na něho dlouho nepomyslela ve zlém. Byl to jenom dětský vrtoch, tvrdohlavé odhodlání věřit, že je to ten nejhorší lump a povaleč ve střední Evropě, protože jenom pak si mohla připadat nadřazená. Její vlastní nejistota, žárlivost a, bůhví proč, o tři dioptrie silnější skla v brýlích jí stály vždycky v cestě, aby viděla ostatní lidi takové, jací opravdu jsou. Většinou je považovala za rozplizlé barevné skvrny na pozadí pozdně expresionistické krajiny.

Neospravedlnil se však v jejích očích už před dlouhou dobou? Pracoval tak pilně. Choval se jako zkušený vinař. Chodil, hýbal rukama, pohyboval ústy a vykládal sedřeným brigádníkům, ležícím v nočním kómatu na svých pryčnách ve sklepě, své sny, ve kterých se to jenom hemžilo jeho nemalým majetkem a nekonečnými lány vinic. Myslela si, že je zlý kvůli tomu, co četla v novinách, když jí bylo šestnáct. K tomu, co provedl své matce, musel mít určitě dost dobrý důvod. Jinak by to přece neudělal. Ten Morgan, kterého poznala, je dobrý člověk. Vrací drobné v obchodě, nelozí na fotbal přes plot a ani nepouští na pracovnice sociálního či finančního úřadu dva obrovské cvičené krokodýly bratří Heinrichů. Ne, že by to snad dědeček dělal, ten na ně pouze volal jejich vhodně vybranými jmény – ten větší se jmenoval Trh a ten hladovější Hej.

Když uslyšela zvuk jeho UAZu, seběhla ze schodů a vyrazila ven. Noční vzduch byl studený, ale neměla čas sebrat Graciele její jediný svetr. Dlouhé vlasy se jí uvolnily z kramlíků a svíjely se ve větru. Přeběhla po ní záře reflektorů a Dinah k nim utíkala jako alkoholik k výplatě – se zmatenými krokovými variacemi a rozumem zastřeným jakýmsi nejasným pudem.

Zastavil těsně před ní, ačkoliv bylo zřejmé, že si to chvilku rozmýšlel.
„Morgane,“ nemohla popadnout dech a nedokázala ze sebe vypravit víc. Kdyby si aspoň vzpomněla na jeho příjmení.
Naklonil se přes sedadlo a snažil se zamknout dveře. Nebyl však příliš rychlý a Dinah již stála v otevřených dveřích. Jeho hlas byl jako vždy, když s ní mluvil, mírně zastřený a rozklepaný.
„No co je, Dinah?“
„Slyšela jsem, jak se hádáš s dědečkem.“
„Určitě nás bylo slyšet až do Vídně, cha cha cha.“

Vyšplhala se na sedadlo vedle něj a náhle byla nervózní z toho, že je s ním v temném voze sama. Určitě si myslí, že je blázen, že se musí každou chvíli nervově zhroutit. Daleko od toho neměla. Tohle nebyl ten ošumělý, špinavý mrzák, kterému málem zachránila život a jehož záchrany pak léta tvrdě litovala. Ten malý vyhublý rebel bez příčiny už dávno zmizel. Teď už vedle ní seděl menší a pohublý rebel s příčinou. Byl to Morgan, jehož bílá pleť se neopálila ani při odvážném dobrodružství „své tepláky si vyžehlím sám“ a jehož svaly, osamoceně bloudící po těle, získaly během čtyřleté dřiny na vinicích další kamarády – mozoly a modřiny. Tento Morgan už byl pro ni cizincem.

„Vrátíš se ještě?“ vykýchla ze sebe konečně.
Nastalo ticho a pak se ozval jeho hlas. „Vadilo by ti to?“
V naprosté tmě nevydržela jeho přímý pohled a její oči uhnuly.
„Myslím, že jsem si na tebe konečně zvykla,“ připustila neochotně.
Rozesmál se a jeho smích částečně uvolnil napětí mezi nimi. „To myslíš vážně? Tak ty sis na mě zvykla? No tak to jsem teď opravdu klidný.“ Opřel se o sedadlo a ze záhybů montérkové blůzy vykouzlil krabičku tvrdých camelek. Jednu si vyklepal, a zřejmě aby Dinah dokázal jak je tvrdý, vložil si cigaretu do úst opačným koncem a zkušeným pohybem si na osmý pokus zapálil filtr. „Ty teda ale umíš člověku polichotit.“
„Neříkej, že potřebuješ polichotit od ženské?“
Morgan se zmateně rozhlédl, než pochopil. Pak se opět pobaveně usmál. „Jo tak z tebe se teď stala ženská?“

Do jeho tichého hlasu se vloudilo cosi jiného a vzrušivě důvěrného a Dinah najednou nevěděla, jak má odpovědět. Stejné pocity vždy zažívala na stupínku ve škole při přírodovědě, a tehdy si vždy slibovala, že v životě se jí nic takového nesmí stávat. A už to tady bylo zase. Nevěděla, co říci, byla ještě panna. Sledoval ji tím starým křižáckým zaujetím, ze kterého byla vždycky tak nervózní a vyplašená. V hlavě jí bušila krev, jako by tam tisíc malých bubeníčků mlátilo dirigenta po hlavě paličkami za příliš mnoho not v jejich partu. Připadala si zranitelná a bála se ho.
„Nevím, co tím myslíš,“ pronesla tiše.
„Cože?“
„ŽE NEVÍM CO TÍM, SAKRA, MYSLÍŠ!“
A bez rozmýšlení z ní náhle vypadla i odpověď. „Nikdy jsem nebyla s mužem, jestli tím myslíš tohle.“ Najednou zrudla jako předseda družstva po únoru 48. K sakru, proč se jenom přiznávala. Vždyť její neobratná slova zněla téměř jako výzva. Dokonce i Morgan sebou poplašeně trhnul. Pak se ale uvolnil a dovolil si pobavený úsměv. Dinah se pod brýlemi objevila zklamaná slzička.
„Nesměj se mi, Morgane. Nevím, co jsi chtěl slyšet.“
„Ne, řekla jsi to, co jsem chtěl slyšet. A nesměju se ti,“ marně tlumil záchvat smíchu Morgan. „Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje, tak nějak jsme si to všichni mysleli. Mluvili jsme o tom po večerech s Brucem a bratři Heinrichové dokonce navrhli sázku s kurzem 1:150, že jsi ještě nikoho neměla.“
Dinah se ani nesnažila tvářit ohromeně. Něco podobného předpokládala a denně to zažívala na univerzitě. Tam byl ale kurz 1:560.
„Taky jsem přemýšlel. Před čtyřmi roky jsi mě moc v lásce neměla.“
„Ne.“
„Vždycky jsem chtěl, abys mě měla ráda, Dinah. Skoro jsem to vzdal. Když jsi začala chodit s Edouououardem, byla jsi ke mně tak chladná, myslel jsem si, že jsi do něho zamilovaná. Těch dopisů z Francie. Těch balíků, těch upomínek.“

Odmlčel se a Dinah přemýšlela, jestli to, co zaslechla v jeho hlase byla špatně maskovaná žárlivost a vášeň, nebo nevyplivnutý tabák. Filtr na camelce mu již shořel a žár se teď dostával k poslintanému tabáku. Po krátkém boji živlů Morgan nakonec uhašenou cigaretu vyplivl z okna, které si před tím zapomněl otevřít.
  • Print
  • email
  • Twitter
  • Facebook
  • Add to favorites
  • Google Bookmarks
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (17 hlasů, průměr 5 z 5)
Načítám ... Načítám ...
2,797 přečtení

3 komentářů k “Kapitola 9: Obrácení Dinah”

  1. sumix napsal:

    Super!!! Dneska jsem se teda zasmal tak, jako uz dlouho ne :-D Diky!

  2. Jiřik napsal:

    „kataleptik, který se sice nakonec se štěstím probral do světla, ale po chvilce zkoumání přišel na to, že to světlo jde od plynových hořáků a ta kovová dvířka nejdou otevřít“ – BOMBA! :-D :-D :-D

  3. Jiří napsal:

    A jak to bylo dál...........?!

Vlož komentář

Můžeš použít následující tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

[CNW:Counter]