ROMÁNEK
Vložil Petr Tomšů 10. 12. 2008

Dinah se nedokázala přimět, aby dědečkovi řekla pravdu o Morganovi. Několikrát již stála u jeho dveří, nerozhodná zda zaklepat či ne, ale nakonec vždy slavila vítězství zbabělost a vědomí toho, že žádný slušný člověk neklepe v noci na dveře od záchodu, byť zvuky za nimi mohly klidně připomínat jakoukoliv invazi.

Morgan za ní přišel jenom jednou a tiše jí zachraptěl do ucha: „Děkuju, Dinah. Nebudeš toho litovat. To ti slibuju. Jsi strašně…chrchly chrchly..ehm.“ Ale jak se mýlil! Dinah toho litovala už teď!

Morgan zůstal a dál se se slepou vervou věnoval studiu vinařství a umění výroby piva. A protože zůstal, Kirstenovy vinice už nikdy nebyly jako předtím. Nezaujatý a hodně rychlý pozorovatel v maskovacím oblečení by sice klidně na dálku zakřičel, že ty vinice jsou stejně hnusné a ubohé, jako byly vždycky, ale ta změna byla v něčem jiném.

Dinah se nemohla oprostit od neurčité zášti, kterou vůči Morganovi pociťovala. Byla to od ní obrovská osobní obět, aspoň si to myslela a pokud to ten darmošlap věděl, nedal to na sobě nijak znát. Kromě toho, že na ni, kdykoliv prošel kolem, zamrkal oběma očima a práskl se hlavou o nebližší futra. Prostě se Dinah zdálo, že to bere jako hotovou věc. A ještě horší bylo, že ji vytlačil z její pozice ochočeného zvířátka u dědečka. Zabýval se s Brucem úplně stejnými věcmi jako kdysi ona. Navíc se zdálo, že dědečka baví probírat jeho oblíbená témata – nesmyslné vyvražďování ledních medvědů během druhé světové války, praktické využití elektrického proudu při chovu papoušků či možnosti zavádění přísných tělesných trestů v jeslích – více s Morganem než s ní.

Jednou, když se na něj žárlivě osopila a plivla mu do jeho růžovomodré polévky od Graciely, řekl Morgan: „Myslel jsem, že ti pomůžu. Teď, když jsem tady, nemusíš být k vinicím nijak vázaná. Můžeš teď dělat to, co ostatní dívky v tvém věku. Chci, abys byla šťastná.“

Dinah přesně nevěděla, co dělají dívky v jejím věku a její představy byly v tomto směru dost neurčité. Zahrnovaly diskošky, zábavy, zátarasy a demonstrace na hraničních přejezdech, potraty a samozřejmě asi chození s klukama z áčka. Co ale věděla jistě, bylo, že ji v této chvíli opět naštval. Jak mohla být šťastná a dělat si co chtěla, když je tam on! Zbavil ji práce, kterou měla ráda, dělal ji lépe než ona a měl tu drzost ji říci, že jí vlastně dělá laskavost. Ale jak si mohla postěžovat dědečkovi, když mu Morgan úplně popletl hlavu. Každý den před večeří na něj pěl chvalozpěvy a vyžadoval to i po ostatních. Pětihlasý kánon nebyl poslední dobou výjimečný a délka textu začala nebezpečně připomínat severskou ságu o nesmrtelném rodu drakobijců.

Dinah chtěla Morgana zcela ignorovat, ale zjistila, že pohybovat se po starém domě, plného ostrých rohů se šátkem na očích, není právě zdravý způsob života. Morgan se mezitím dřel na vinicích jako mezek. Místo francouzských holí si pořídil kožený bič a’la Indiana Jones, kterým popoháněl brigádníky k vyšším výkonům při hrabání sněhu. Teda popoháněl by, kdyby se do něj každou chvíli nezamotal a nehrozily mu tak akutní dýchací problémy. Morgan byl ale tvrdohlavý a dílčí neúspěchy ho neodrazovaly od konečných neúspěchů celkových.

Objevily se i různé pověsti o dívkách, které měl, ale žádnou z nich nikdy na vinici nepřivedl. Jako ostatní pověsti různých národů a ras, i tyto nebyly příliš uvěřitelné, zvlášť když jejich vypravěč byl zároveň i jejich hlavní hrdina. Hemžilo se to v nich krásnými a poskrovnu oblečenými mladými dívkami, jejichž hlavním životním cílem zřejmě bylo, vrhnout se kolem krku Morganovi, kdykoliv náhodou projel ve svém ferrari. Ke svému rozčarování se ale Dinah jednou v noci nečekaně přistihla, že na tyto dívky myslí a přemýšlí, jaký typ je asi pro Morgana zajímavý. Historky naznačovaly, že by mohlo jít o dívky se silnou závislostí na nějakých halucinogenních drogách, se sklonem k difúznímu myšlení.

To ale Dinah neuspokojovalo. Vzpomínala na to jediné setkání, kdy hrál na její ženské city jako na vozembouch, kdy ji líbal a prosil, aby mu dovolila zůstat. Vzpomínky na její vlastní reakci byly dvojnásob pokořující, protože od té doby o ni nezavadil pohledem. Což samo o sobě byl při jeho občasné šilhavosti téměř nadlidský úkol. Domnívala se, že v ní vidí hlupáka, kterého člověk se znalostí takových praktik a tolika žen jako on (historka „Jak jsem v Afghánistánu zachránil třídu zdravotních sester“) dokáže velice snadno zmanipulovat. Ať si o ní myslel, co chtěl, choval se k ní ale vždy přátelsky, zdvořile a bez zbytečných rádoby humorných poznámek.

Uběhly čtyři ponuré roky, čtyři roky, během nichž Dinah třikrát propadla a jednou neprošla na střední škole a maturitu získala pouze pomocí dědečkova vína a Gracieliny pozvánky na oběd. Z Dinah se stalo něco na způsob ženy, z Morgana vyrostl asi muž. Morgan ani jednou za tu dobu nemluvil o tom, že po ní touží, ani že se mu líbí. V posledním roce si však povšimla, že ji sleduje soustředěným pohledem vášnivého lepidopterologa, který ve svém okolí objevil obzvláště hezkou housenku. Byla hrozně zvědavá, na co myslí.

Během čtyř let svého pobytu v údolí se Morgan tak zarputile soustředil na vinice, že se mu hlava zvětšila o dvacet čísel. Dinah u něj vycítila až chorobnou ctižádost. Někdy ho slyšela hádat se s dědečkem, jindy zase sprostě řval na samotné výhonky vinné révy a hlasitě se vyptával Boha, co asi udělal minulý týden tak strašlivého, že ho trestá plesnivým hroznem. Chtěl vědět, jestli má vinice perspektivu. Morgan neutratil skoro nic z toho, co vydělal. Bylo to spíš tím, že dědeček mu za práci dával právě skoro nic, než že by tady šlo o ukázkový případ šetřílkovství, nicméně i tak se mu podařilo koupit pár hektarů půdy. Morgan nebyl zjevně dobrý obchodník, převod pozemku totiž v jeho podání proběhl tak, že bývalému majiteli nasypal za košili hrst drobných, přidal několik ran francouzskými holemi a pod pohrůžkou, že na něho zavolá policii, ho vyhnal do lesa mezi divou zvěř. Na této půdě pak napodruhé vysadil révu. Poprvé šlo o trapný přehmat v OBI, kdy pak na podzim nebylo celé rodině jasné, proč jsou jeho hrozny tak velké a zelené a mají neodbytně okurkovitý tvar.

Morganův zájem se teď soustřeďoval pouze na vinné sklepy a Bruceovy vinice. Díky Morganovi se na jeho pozemcích i Bruceových vinicích začaly objevovat nové odrůdy. Ve sklepech experimentoval s novými značkami. Tato nová vína se vyznačovala především svou urputností, kterou se bránila utrhnutí a často měla sklon pohybovat se za temných nocí lesem a děsit tam bratry Heinrichovy schované za těžkým kulometem při číhané na bažanty. Objevily se i různé zvěsti o tom, že toto víno dokáže komunikovat a snaží se lidem sdělit nějakou novou fantastickou zprávu. Nikdo na Kirstenových vinicích tomu nevěnoval žádnou pozornost, pravdou ale je, že Morgan s nimi začal postupně vyhrávat i mezinárodní soutěže. V šachu.

Bruce říkal, že má velký talent a spoustu energie sbalené na cesty, ale nechtěl, aby odešel. Vinice však neslibovaly žádnou perspektivu a to Morgana trápilo. Chodil neustále shrbený a zamyšlený, jakoby stál před zásadním rozhodnutím.

A Dinah dělala to, co ostatní středoškolačky. Po maturitě chtěla jít studovat na herecké umění na MAMU (Metternichova Akademie Múzických Umění), pohořela však už při přijímacích a talentových zkouškách. Ředitel jí musel sdělit smutnou zprávu, že takovou roli, kterou by Dinah mohla hrát, ještě nikdo nikdy nenapsal a rozhodně nechce být při tom, až se tak stane. Jediná šance, jak se dostat do filmu, byla jenom v oddělení kulis. Přihlásila se proto jako ostatní holky na univerzitu. I tam nepatřila zrovna mezi miláčky davu, mohla ale potkávat jiné lidi a dokonce si našla chlapce. Nešlo o žádnou vážnou známost a ona by byla první, která by to popřela. Jejím ctitelem byl francouzský jednadvacetiletý mladík Edouououard de L’atrine, který se na univerzitě rozhodl studovat rakouský jazyk. Již jeho jméno okolí napovídalo, že jde o potomka významného šlechtického rodu. A skutečně, jeho rodina patřila v minulosti ve Francii k těm nejvýznamnějším a nejhrdějším. I kvůli tomu nechtěli ředit svou krev a po čase si tak vypěstovali překrásný rodinný znak – třetí nohu. S tou se potýkal i Edouououard. Každé léto přijížděl ze svého zámku ve Francii, aby strávil nějaký čas na sousední vinici a ve vinných sklepech svého otce.

Edouououard byl synem hraběte de L’atrine z Bordeaux, světově proslulého znalce vína a výrobce prvotřídních vín a šampaňského. Edouououard mezi vinaři vyrůstal a po otci zdědil kromě své anatomické aberace i titul a význačné postavení ve vinařském světě. Rodina de L’atrinových vlastnila sklepy v Bordeaux, v Champagne a v restituci jí připadlo i několik sklepů a kočárkáren pod panelákovými byty v Maďarsku.
  • Print
  • email
  • Twitter
  • Facebook
  • Add to favorites
  • Google Bookmarks
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (12 hlasů, průměr 4.58 z 5)
Načítám ... Načítám ...
1,646 přečtení

Jedinný komentář k “Kapitola 8: Tak jde čas”

  1. MARI napsal:

    jedna perla vedle druhé, zvlášť jedna z posledních mi „někoho“ silně připomíná: Přihlásila se proto jako ostatní holky na univerzitu. I tam nepatřila zrovna mezi miláčky davu, mohla ale potkávat jiné lidi a dokonce si našla chlapce. Nešlo o žádnou vážnou známost a ona by byla první, která by to popřela.

Vlož komentář

Můžeš použít následující tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

[CNW:Counter]