ROMÁNEK
Vložil Petr Tomšů 2. 12. 2008

Zmateně se na něj zadívala. Je to tak? Před okamžikem byla nerozumná a nezodpovědná. Nikdy předtím chlapce ani nepolíbila a teď se tak bez zábran a bez ochrany odevzdala Morganovi. Ale zdravý rozum se začal pomalu přikulhávat zpět jako raněný voják z fronty. Vzpomněla si, kdo Morgan je a co udělal. Navíc lhal dědečkovi! Nesnažil se na ni svými zkušenými mlaskavými zvuky a řečmi o lásce vyzrát? Proč by se měl zajímat o takovou sprostou dívku, kdyby ji nechtěl zneužít? A chtěl by? A jaké by to asi bylo? Rychle zastavila tento zrádný proud myšlenek.

Snažila se ho rázně odstrčit, ale podjely jí gumáky a skončila na zemi. Nabízenou pomocnou ruku rázně odmítla a vzpřímila se až s pomocí jeho francouzské hole. Stáli proti sobě, odděleni něčím nevysloveným.

„Vím, kdo opravdu jsi,“ vyhrkla nakonec Dinah. „Mám tvoji školní jmenovku. Já – nevím, proč jsem tě nechala, abys mě políbil a pak mi mlžil na brýle. Teď kvůli tobě nic nevidím, ale vím jedno. Nechci, aby ses mě ještě někde dotkl. Nikdy ti nebudu moci věřit!“
Cítila jak ji pouští a jak se před ní celý zmenšuje. Bylo to, jako by jí někdo vrazil nůž do hrudi a zle jí tam poškrábal drahocennou techniku. Tvář měl šedivou a tvrdou jako posmrtná maska Agamemnóna. Po nekonečné chvilce tiše oznámil: „Aha“.

S rozcuchanými světlými vlasy se mu vítr snažil udělat něco na způsob stejnojmenného muzikálu. Prázdné a studené oči bloudily bez baterky v krajinách stínu a marně hledaly petrolejku naděje. Něco zřejmě našly, protože jeho tvář se náhle změnila a najednou z ní sálala krása divokých zvířat. Dinah se jí v duchu zdráhala přirovnat k tygrovi, ale nad hrochem by už přivřela oči. Cosi v jeho výrazu v ní vyvolalo pocit bolesti a největší lítosti v životě.

„Proč jsi to neřekla Bruceovi?“
„Protože…já nevím,“ mumlala zoufale. „Myslela jsem, že třeba umřeš nebo se zabiješ sám. Nečekala jsem, že tu zůstaneš.“
„Ale já tady zůstanu. Musíš mu to říct, jinak neodejdu. To jsou celkem jednoduché počty i na tebe.“
„Já to nechápu, proč se nemůžeš jednoduše sebrat a jít odkud jsi přišel?“
„Kvůli tobě.“
„Nelži mi. Snesu všechny posměšky od spolužáků, dědečkovy poznámky i veselé chvilky u doktora. Co ale nesnáším, je lhaní.“
„Nelžu ti, Dinah. Chci začít znova. Chci se všem omluvit. Chci být upřímný a rovný. Chci vymýtit chudobu rovníkové Afriky. Ale nemůžu tady zůstat, kdyby to Bruce věděl. Nemohl bych s ním sedět u jedné podlahy, kdyby si myslel…“
„Nikdy bych ti nemohla věřit. Nikdy bych nevěděla, co můžeš udělat.“
„Takže ty taky věříš těm žvástům, co o mě navykládala moje matka,“ rozzuřil se Morgan do té míry, že mu na čele vystoupila obrovská modrá žíla, a Dinah teď připomínal jednu postavičku ze Star Treku. „Myslíš si o mně, že jsem nějaký neovladatelný maniak, co vraždí lidi na počkání. Takhle to teda nebylo, Dinah! Ale co ty víš o prostředí, ve kterém jsem já musel vyrůstat. Co ty víš o lidech, jako je moje matka?“
„Jenom to, co bylo ve všech novinách. Byly tam i fotky. Odporně barevné“
„Ubohé fotomontáže, věrné asi tak, jako lístky na Pavarottiho za deset šilinků, co prodávám v hospodě. Nikdy bych neublížil žádné ženě, a zvlášť ne mojí matce!“
„Po té tragédii tě zapsala do Zvláštní školy Franze Neubauera. Pro tvoje vlastní dobro, říkala, a protože se tě bála.“
„No to teda měla čeho, to mě tehdy opravdu naštvala. Bylo to malé hnusné vězení pro narušenou mládež bohatých a slavných rodičů. Jako bych snad byl nějaký ubohý neurotik.“ Morganovi přeskakoval hlas a svůj vztek se snažil marně zakrývat nepravidelným trháním hlavy a pomrkáváním na okolní stromy.
„Snažili se mě tam napravit,“ hořce se zasmál. „Nemůžu se tam vrátit. Účet za elektriku a nákup nových gumových obušků by tu školu přivedl na mizinu.“ „Možná, že tam opravdu patříš!“
Přitáhl si ji k sobě, až se chvěla z obav před případným čelem, které by mohla od jeho nekontrolované hlavy obdržet. Podíval se jí do očí: „Žádný slušný člověk tam nepatří.“
„Ale já se bavila o tobě,“ pípla.
„A ze mě je teď slušný člověk. Možná jsem byl vždycky slušný člověk, ale z obavy před výsměchem jsem svou slušnost ukrýval za hrubé výlevy vulgárních slov a roušku nesmyslného násilí zamířené proti bezbranným tvorům. Možná jsem ty staré lidi mlátil ze slušnosti. Možná jsem byl opravdu vždycky slušný, ale nikdo mi nedal šanci o tom přesvědčit své okolí. Až do teď. Až tvůj dědeček mi ukázal, že nemusím své chyby neustále opakovat.“ Dlouhou dobu zůstal potichu jako herec, který právě zapomněl svou roli a snaží se to maskovat hlubokomyslným hloubavým vnitřním pohledem do své pohnuté minulosti, do jiných vzdálených míst, kde mu na stole v šatně leží ošoupaný scénář, a snaží se z něj přeluštit další repliku. V této chvíli bylo slyšet jen uklidňující šumění a zurčení vody v zamrzlé tůňce. Očima přejel po zubožených vinicích, po okolních pahýlovitých stromech a Dinah přímo cítila, jak moc tady chce Morgan zůstat.

Konečně řekl: „Tady ty rostliny potřebují lidskou ruku. Chtěl bych je jednou vidět obtěžkané hrozny a ochutnat z nich čerstvě uvařené pivo. Myslím si, že na světě je sotva takové místo, kde bych se mohl usadit. Místo tak opuštěné a zbědované, na kterém bych měl co dělat do konce života. Aspoň toho dědečkova.“

„Sem ale nikdy patřit nebudeš,“ vykřikla Dinah, až se sama polekala svého uťápnutého hlasu. Byla na něj zlá, ale měla pocit, že je to tak správné. Když byla malá, ještě o něco menší než teď, také s podobně čistým svědomím šlapala na mloky, o kterých si myslela, že se s tou ošklivou vyrážkou na těle musí trápit.

„A ty – ty sem patříš?“ Jeho tvář potemněla, jeho hlas ztvrdnul. „Vím o tobě všechno, Dinah Kirstenová. Našli v tě v plechovce od piva na skládce jaderného odpadu za vesnicí. Pravá vnučka je na univerzitě ve Vídni. Patříš sem snad víc než já? Proto se ti tady nelíbím? Sledoval jsem tě a vím, jak majetnicky miluješ Bruceho a jak nenávidíš Holly. Já do tebe vidím jak do hubené kozy.“

I když se vzhledem k postavě Dinah tohle srovnání třikrát nehodilo, vzala si ho osobně. Vzedmula se v ní nová ničivá tsunami staré bolesti a zaplavila pobřežní ostrůvky zapomnění. Jak se mohl Morgan dozvědět o těch tajných, stále mokvajících ranách? Jak mohl být tak krutý. Ale na druhou stranu, proč by se měl chovat jinak, než jak se k němu chovala ona? Chtěla od něj okamžitě utéci na seník, kde by vyplakala další kýbl hořce slaných slz, ale jeho ruce ji svíraly jako kleště pětku vpravo nahoře. Začala sebou zmítat a házet, ale Morgan byl příliš silný a měl zkušenosti s podobnými nervovými záchvaty ze zvláštní školy. Nakonec se zklidnila.

„Dinah, neříkal, jsem to proto, abych ti ublížil. Chápu tě, protože jsme svým způsobem stejní. Tebe našli na skládce, já jsem vypadl z moskviče. Celý svůj život jsem měl pocit, že o mě nikdo nestojí a všechny ty vylomeniny jsem vlastně dělal jenom proto, abych nakonec zjistil, že je to pravda. Zachránila jsi mi skoro život, ale jestli mě pošleš zpátky k Neubauerům, zase mi ho vezmeš. Nepřežil bych tam ani první kopanec. Moje jediná šance je zůstat tady, pomáhat tvému dědečkovi na vinicích a tvářit se, že je všechno v pořádku. On mě tady potřebuje a já potřebuji jeho. Dinah, prosím tě.“ Jako zkušenému ochotníkovi mu ukápla slza přímo na brýle Dinah a ušpinila je rychlostí sedmi dioptrií za vteřinu. Na obroučce se zastavila, po chvilce váhání se skápla na hlavu umrzlého mloka, který se pro svou těžkou chorobu nestihl letos zazimovat.

V té chvíli se Dinah Morganovi vytrhla a klopýtavě se rozeběhla k domu. Její běh připomínal zlatý věk americké grotesky, ale jen Morgan věděl, že tady se není čemu smát. Přesto se usmál. V tom běhu Dinah vzpomínala na jeho ponížený obličej a slzu trpitelku, kterou ji ten komediant předvedl. Jestli mu nevyhoví, bude ztracen. Ale jestli mu dovolí, aby zůstal, zůstane Dinah stále tím, čím vždycky byla. A čím vlastně byla? Ztracená troska z lodi Rodina, zmítaná spodními proudy beznaděje a zklamáním uprostřed moře osamění. Tou už zůstat nechtěla. Nikdy.
  • Print
  • email
  • Twitter
  • Facebook
  • Add to favorites
  • Google Bookmarks
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (12 hlasů, průměr 4.33 z 5)
Načítám ... Načítám ...
1,546 přečtení

4 komentářů k “Kapitola 7: Krutá pravda”

  1. Petr Magnusek napsal:

    Dneska mi taky ukápla slza, chudera Dinah!

  2. pet napsal:

    Dobré jako vždy :) Jen bych vymÝtil mícení… :)

  3. Petr Tomšů napsal:

    Chybka vymýcena. Díky za upozornění.

  4. petr napsal:

    Dinah vrať se, on to tak nemyslel!

Vlož komentář

Můžeš použít následující tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

[CNW:Counter]