Kapitola 5: Vetřelec se zabydluje

Po příchodu Morgana se na Kirstenových vinicích všechno změnilo. Dinah se domnívala, že Morgan někde v tichosti ve sklepě vykrvácí a ona bude mít o starost méně. Nestalo se tak. Morgan se uzdravil a vypadalo to, že se k odchodu moc nemá. I přesto zatím Dinah váhala dědečkovi prozradit, o koho vlastně jde.

I když se Dinah Morganovi vyhýbala, často díky až neuvěřitelným akrobatickým kouskům s lustrem, nemohla nebrat jeho přítomnost na vědomí. Čistý a hladce oholený, v nových šatech, které mu dědeček ušil z kůže postřeleného jezevce, byl nesmírně zajímavý. I ta vypálená díra na zádech vypadala tak nějak mužně. Byl vysoký, hubený a vždy ve střehu, jako by každou chvíli očekával útok drobných hlodavců. Šířil kolem sebe atmosféru trapných muzikálů ze šedesátých let plných sebevědomých mladíků, kteří ačkoliv dokáží ztančit celé schodiště kulturáku od půdy až po sklep a několikrát za den vystepují bez nejmenší námahy po žebříku na seník, mají elementární problém navázat konverzaci s dívkou, jejíž sbírka plyšových medvídků by k smrti vyděsila i Štěpánku Haničincovou.

Když na ní jeho modré oči náhodou spočinuly, cítila se konečně jako žena. Sice taková nějaká malá, ušmudlaná a na pokraji nervového zhroucení, ale přece jenom žena. Tedy nikoliv už jako malá, ušmudlaná šestnáctiletá dívka, o níž kolemjdoucí na silnici většinou zděšeně prohlásí: „Proboha, zavolejte okamžitě policii a záchranku. Nevšiml si někdo náhodou poznávací značky toho vozu?“

Dinah se nelíbilo, jakou moc nad ní má. Když se snažil být kamarádský, odbyla ho. Když si jí nevšímal, vybrečela v noci kýbl slz. Chtěla, aby odešel co nejdříve a přála si, aby zůstal až do smrti. Aspoň do té dědečkovy.

Pomalu začala rozpoznávat, v čem je nebezpečný. Morgan se nejen nenudil, ale naopak se mu v Kirstenových vinicích velice zalíbilo. Vychutnával pozornost, které se mu dostávalo. Jen několik dnů se choval ke každému nepřátelsky a potom už dělal co mohl, aby se zalíbil – hlavně jí a dědečkovi.

Na Morganovi bylo něco okouzlujícího, díky čemuž se brzo celá domácnost otáčela jenom kolem něj. A nebylo to pouze penězi, které kolem sebe trousil na potkání. Během prvních dvou týdnů léčení trávil její dědeček každý večer hodinu u Morganova lůžka a vykládal mu své zážitky ze všech válek, od peloponéské až po hvězdné. Možná i proto se Morgan ze svých celkem povrchních zranění vzpamatovával tak pomalu. A byl tu i další důvod, proč zůstávat tak dlouho v posteli – domácí víno. Každý večer se dědeček připotácel k lůžku nemocného s kanystrem vína a společně pak ochutnávali až do rána.

Dinah, která si vedle v pokoji psala domácí úkoly do přírodovědy, skřípala zuby nad tím, jak Morgan vychytrale předstírá zájem, jen aby se dostal ke kanystru dříve, než si dědeček opět trošku přihne. Jak se uvnitř svíjela, když odvedle slyšela dědečkův smích. Dědeček se takhle nesmál od doby, kdy k nim domů dorazili ochránci zvířat a domlouvali mu, ať ji pustí zpět do pralesa, že ji nemá trápit v zajetí.

Dinah naslouchala, naplněná starým známým pocitem žárlivosti a méněcennosti. Nemohla se učit. Nemohla si ani zapamatovat, jestli mléčko dává kravička nebo prasátko. Hryzala zlostně tužku a mlátila hlavou o kamna. Bylo to ještě horší, než když byla doma Holly, protože ani Holly nevycházela dědečkovi vstříc tak jako Morgan, a dědeček pak vždy přicházel za ní. V noci. Sám. Ten podrazák Morgan!

Dinah zažívala nový strach. Čím víc času trávil dědeček s Morganem, tím víc času s ním trávil. I když bylo dost zlé, že Morganova přítomnost ohrožovala jejich křehký vztah dědeček – opuštěné zvířátko, bála se nejvíce toho, že by mu Morgan mohl nějak ublížit. Nebo naopak. Často se v noci probouzela hrůzou ze snů, které jí připomínaly dědečkovy válečné fotografie.

Rozčilovalo ji i to, jak hospodyně Graciela na Morganovi lpí. Pořád jezdila sem a tam a vozila Morganovi z kuchyně neuvěřitelné množství nazelenalé organické hmoty, kterou vydávala za jídlo. Obzvláště markantní to bylo, když se vrátil nečekaně hladový ze sprchy. To pak neváhala a dotáhla mu ke stolu i dvanáct silně nervózních králíků s jablky v hubě. Nejspíš si myslela, že je chudáček hladový zbaští i s chlupama. Ne, že by se o to nepokusil.

„Je tak hubený, seňorito Dinah,“ vysvětlovala jí jednou Graciela. „Dnes večer mu připravím pěknou mísu obložených žabiček a jako dezert osmipatrový zeleninový dort. Už jsem mu to říkala a on se na mě usmál.“ Graciela se rozzářila. „To je poprvé, co se na mě někdo usmál, seňorito“ Jaké štěstí, že je Graciela na vozíčku – myslela si Dinah a v duchu se za tyto myšlenky styděla. Postarší, invalidní Graciela byla tím hubeným, nemocným chlapcem, který jí nevracel jídlo na hlavu, jako to dělávali ostatní, a nepovoloval jí brzdy na vozíčku, očarovaná. Dinah ani moc nechtěla, aby Morgan trpěl hlady, ale musí si každého takhle omotat kolem prstu? Koneckonců tu snad nebude věčně.

Ale každé odpoledne při návratu z družiny Dinah zjišťovala, že Morgan se v domě usidluje čím dál pevněji. První týden jenom ležel na zemi ve starém Hollyině pokoji s jejím plyšovým králíčkem v zubech a s otřesem mozku a byl příliš slabý, než aby s ním byly nějaké potíže. Ale už druhý týden neuposlechl doktora a s vysvětlením „je to jenom zubař“ se mátořil do přízemí, kde v dědečkově knihovně čítal o víně a o vinicích. Zřejmě kvůli ní předstíral zájem i o filmové horory z třicátých let. Později se dokonce plazíval ven a sledoval zručné pohyby bratří Heinrichů při porcování úlovků a naslouchal jejich odborné debatě o tom, jak dlouho by které zvíře vydrželo pod vodou. Na všechny zájmy měl neuvěřitelné množství otázek. Jako by vagabund jako on mohl mít o něco opravdu zájem!

Na konci druhého týdne po příchodu Morgana, dědeček u Gracieliny parodie na večeři poznamenal: „Morgan má velice chytrou hlavu. A velkou. A všimla sis? Má i uši.“ Ten večer bylo jídlo opravdu k zbláznění. Jako vždy mělo, bůhví proč, opět zelenou barvu. I přesto to Dinah nedalo a prudce pohlédla na dědečka. Ve žlutém světle svíček vypadal Bruce Kirsten o dvacet let starší. Měl hustou rudou pleš, potemnělé oči šedé zákalem a pleť bílou jak padlý sníh okolo padlých vojáků. Blahosklonně se na ni usmíval. Uchopila sklenici s vodou na zapití a otáčela s ní tak prudce, až uvnitř vznikl vír, který navždy pohltil přítomný, a ne zrovna nadšený, hmyz.

„Ale je tak otrávený životem,“ pronesla, oči upřené na hmyzí hřbitov. Začínal na sebe pomalu brát podobu miniaturního Malmströmu.
„To je pochopitelné. Onehdy večer mi o sobě trošku vyprávěl. Jeho rodiče jsou mrtví…“
„Mrtví!“ Dinah se zakuckala a průměrný počet zdravých položek ve své polévce zvýšila tím, že se do ní nedopatřením vysmrkala. Na barvu to vliv nemělo. „Tohle ti vykládal?“
„Myslím, že kdyby měl možnost, mohlo by z něj něco být.“
Kdybys jenom věděl! pomyslela si v duchu. Nahlas ale raději řekla: „Kdybys jenom věděl! Má trable už dost dlouho na to, aby se jim naučil vyhnout.“
„Možná. Ty sama jsi na tom nikdy nebyla tak, abys ho teď mohla pochopit. Nemůžeš pochopit někoho, jako je Morgan. Ty nemůžeš pochopit ani malou násobilku. Navíc jsi strašně nesnášenlivá, Dinah,“ řekl Bruce s určitým zadostiučiněním.
„Víš, koho mi připomíná?“ zeptal se tiše.
„Iggyho Popa?“
„Ne. Mě samotného v mládí.“
„Nevěřím.“
„Je to tak. Po válce jsem musel utéct z Československa, dostal jsem se tam do takové malé nepříjemnosti.“
„Dělat velitele gestapa není malá nepříjemnost.“
„Důležité je, že jsem se pak dostal sem a musel jsem začínat znova. Nevím, proč by Morgan nedokázal to samé. Pozval jsem ho, ať tu s námi bydlí. Je tvrdý a mladý, miluje dechovku a nesnáší intelektuální řečičky o rovnostářství všech ras a národů. Přesně ten typ pro život na našem statku. Dinah, já ho potřebuju. Jak pomalu umírám, pociťuji ztrátu syna mnohem víc a víc. Ach, jak nenávidím ty letecké společnosti!“

Kardiostimulátor v hrudi Dinah musel být od firmy Ferrari. Jiný motor by takový nával nezvládl. Celý život se Dinah snažila nahradit dědečkovi syna. A nikdy předtím neviděla tak jasně, jak tragicky se jí to nepodařilo. Přemohla ji žárlivost na toho vetřelce. „To nemyslíš vážně. ON tady nemůže zůstat!!!“ Na třech vykřičnících na konci věty si dala opravdu záležet.
„V životě jsem nemluvil vážněji.“
V duchu z této nemožné situace skákala z okna a strkala hlavu do mikrovlnky, ale na venek byl její hlas klidný a kontrolovaný. „Chce tě jenom využít ty id… ty dědečku. Proč si myslíš, že se dokáže změnit?“
„Protože chce, Dinah. Dnes večer mi řekl, že mi nemůže nic slíbit, ale že se pokusí a zůstane tady až do mé smrti."

Dinah se trochu ulevilo, o víkendu by už mohl být v domě klid. Ale co když ne? To přece nemůže dopustit. Dinah se začala třást jako notorik na skautském výletě. „Největší chyba, kterou jsem v životě udělala, byla ta, že jsem ho nenechala válet se v tom blátě u silnice, kam ten vandrák odjakživa patří,“ vykřikla a vrhla se ke dveřím.

Tam se málem srazila s Morganem. Hrůza bleskurychle úspěšně zabrala vědomí Dinah a vytvořila si tam menší protektorát Strach und Trapas. Před pronikavým pohledem jeho modrých očí nebylo úniku. Stál ve futrech, ledabyle se opíral o francouzské hole a s obvazem na hlavě připomínal památník válečného běsnění. „Já se chci skutečně změnit,“ ozval se ten cynický, dospělý a tak překrásný hlas. „Je tomu tak těžké uvěřit, Dinah?“ Pohlédla mu přímo do očí.
„Nesmysl!“ vyštěkla, protáhla se šetrně kolem něj, až zavrávoral, a utekla do svého pokoje.

(16 hlasů, průměr 4.44 z 5)  Načítám ...

1,882 přečtení