Kapitola 3: Nevděk světem vládne

Na Morganovi bylo něco nepojmenovatelného, co k němu Dinah přitahovalo bez ohledu na okolnosti a vzhled. Hruď se jí sevřela, až byl její kardiostimulátor přinucen kopnout tam další rychlostní stupeň. Náhle si uvědomila, že se o toho chlapce, kterého ani nezná, bojí. Pokud Morgan věděl, že Helmutha dohání k vzteku, zcela evidentně mu to bylo jedno a Dinah ho musela za jeho drsnou a bezmyšlenkovitou povahu obdivovat.

„Morgane, nemůžeš mě v tom nechat,“ zařval Helmuth.
Morgan se otočil a uštědřil Helmuthovi další pohled svých pronikavých modrých očí. „Právě jsem se udělal,“ prohlásil poněkud zmateně tichým hlasem naplněným pohrdáním a opět se zhroutil na zem. Z posledních sil se nakonec vzepřel na rukou, otočil se a chůzí, nad kterou by významně pozvedl ohořelé obočí i Meresjev, se pohyboval směrem od něj.

Helmuthova tvář se zkroutila vztekem. Jediným rychlým pohybem se sehnul a sebral z vinice dlažební kostku. Hodil ji rychle po vzdalujícím se Morganovi. A zvedl další.
Dinah vykřikla, když uviděla první kámen letět k cíli: „Vedle!“ Pak vyběhla z vinice a zlostně mávala zahradnickými nůžkami na Helmutha. Výkřik Dinah Morgana varoval, takže se mu podařilo sehnout a kostka ho jen neškodně praštila do spánku. Klopýtl, a protože na chvíli ztratil vědomí, sesunul se opět mezi jemně pomrzlé keříky.

„Mohl jste ho zabít, vy blázne,“ vykřikla Dinah a dál kolem sebe roztáčela zahradnické náčiní. Morgan, zjevně v šoku, na ni upíral pohled plný hrůzy a beznaděje. Pak se jeho ruce vydaly ke kapsám pro léky na srdce. Mezitím se Dinah trochu uklidnila a přestala napodobovat porouchanou helikoptéru. Zjištění, že jde o lidskou osobu uklidnilo i Helmutha. „Tady snad zrušili hřbitov. Co tu sakra děláš?“
„Neopovažuj se ke mně přiblížit, stvůro,“ prohlásila Dinah.
„Neměl bych to snad říct já?“ usmál se pobaveně Helmuth, kterému už otrnulo a pomalu se k Dinah přibližoval.
„Jestli okamžitě nevypadnete z pozemku mého dědečka, budete toho litovat,“ dodala již méně jistě a mrkla na Morgana. Ten se klopýtavě postavil. Po tváři mu stékala krev smývající řasenku. „Poslechni ji, Helmuthe, je to dva proti jednomu. A ty jsi nikdy nebyl člověk, který by do toho šel, když jsou okolnosti proti tobě.“
„A kdo říká, že jsou proti mně?“ Helmuth se na Dinah zašklebil jako zoofil ve zverexu. Přinutil ho ustoupit až zvuk blížícího se automobilu.
„Parchanti,“ zavrčel, otočil se a běžel ke svému vozu. Šlápl na plyn a vůz s řevem poskočil několik metrů, než si majitel uvědomil, kde je jaký rychlostní stupeň. Teprve pak zmizel v dvacetikilo­metrové rychlosti za zatáčkou.

Když odjel, Dinah vyběhla na cestu a snažila se máváním zahradnickými nůžkami zastavit přijíždějící vůz. Řidiče zřejmě život ještě neomrzel, protože ho ani nenapadlo zastavit. Naopak, pokusil se udělat za dnešek jeden dobrý skutek a namířil si to přímo na dívku. Morgan, bez ohledu na své zranění vyrazil na cestu a strhl ji prudce k sobě. Dinah se k němu přitiskla a žigulík projel těsně kolem ve vzdálenosti několika strachy ztuhlých centimetrů.

Strach začal opadávat a Dinah si pomalu uvědomila, že ji svírají pevné, horké avšak špinavé ruce a tisknou ji k mužskému tělu plnému svalů – samotářů. Její měkká prsa, která byla už několik let pohřešována, teď jistě litovala, že se nemohou důvěrně přitisknout k jeho hrudi a bodnout se o odvážný odznáček Stop Temelin! Kardiostimulátor pracoval na plné obrátky, ale řekla si, že je to jen kvůli strachu, který před malou chvílí prožila. Určitě ne ze vzrušení. Přesto se však vykroutila z Morganova sevření bez dechu a v rozpacích nad divokými představami, které v ní jeho tělo vyvolávalo.

„Ten chlap musel být slepý jak patrona,“ zamumlal nepřesvědčivě. „Málem nás oba přejel.“
„To byla paní Donaguová. Poznala jsem její vůz až když bylo skoro pozdě. Říkala mi jednou, ať nechodím za špatného osvětlení po ulici, nemuselo by se to prý vyplatit.“
„Tak proč jsi tam vyběhla?“
„Abych ti pomohla,“ hlesla Dinah, očekávající slova díků.
„Pomoc? Ty mě? Bože chraň!“
Dinah rozpačitě zírala na Morgana, ohromena jeho zoufalým hlasem a nechápavým výrazem v jeho obličeji.
„Já jsem ti přece řekl, že pomoc od tebe nechci. Ani nic jiného.“ Jeho zablácené oči, které ji přejely od žluté kapuce až po gumáky se žralokem, planuly. „Taky od tebe byla pěkná blbost před chvílí takhle vystartovat na Helmutha. Mohl tě…“ Odmlčel se a na tváři se mu usadil výraz zamyšleného studenta patologie.

Cítila, jak jeho studený pohled přejíždí po její, někde až příliš, bujné postavě a tváře se jí rozhořely novými rozpaky.
„Nedívej se na mě takhle,“ vykřikla hystericky.
„Dívka s takovouhle postavou by měla být na podobné pohledy zvyklá. Nebo tě snad nevodí v neděli do ZOO?“
„Ale nenávidím to!“
V hlase se jí ozval potlačený vzlyk a Morgan si zapálil. Jeho oči se zklidnily. „Helmuth by se s pohledem rozhodně nespokojil. Ten by si jistě zajel pro kameru,“ řekl tiše, skoro jemně. Poprvé si uvědomila, jak nebezpečně něžný má hlas. Špičkou gumáku nakreslila ve štěrku na kraji cesty něco, co vzdáleně připomínalo nějaký orgán v lidském těle, asi ledvinu. „To jsi mi pěkně poděkoval za to, že jsem ti zachránila život,“ zabučela v nekonečných rozpacích a v zoufalé snaze změnit téma.
„Cože? Kdo zachránil koho?“
„Před paní Donaguovou bych uskočila,“ odsekla jemně. „Ale ta dlažební kostka, co hodil Helmuth, tě mohla ošklivě praštit do hlavy.“
„No dík, však mě taky praštila. Vidíš tu díru? A pokud si já dobře pamatuju, tak jsi zařvala akorát vedle.“
„Aha, no jo, promiň. Já špatně vidím.“
„Ale stejně by si většina lidí myslela, že mě nemá cenu zachraňovat a ještě by si přinesli nějaké ty kameny svoje. Mě lidi neměli nikdy moc rádi.“
„Jestli jseš vždycky takhle milý, nedivím se jim,“ snažila se být vtipná Dinah.
„Nesnaž se být vtipná. Obvykle jsem ještě horší.“
„Věřím ti. Jsi upřímný,“ blekotala Dinah, snažící se zoufale zachytit v paměti místo, kde se dostala do role té vděčné.

Morgan se na ni zadíval oceňujícím pohledem a nakonec jeho výraz změkl. „Jsi skoro hezká“, pronesl se zjevným přemáháním a kulhavě pokračoval: „ Vypadáš tiše a nevině, jako moje teta. Teda, až když umřela. Ale ničeho se nebojíš. Ani mě, ani Helmutha. Nikdy jsem takové děvče jako ty nepotkal.“ Při poslední větě se mu ulevilo, aspoň někde nemusí lhát.
„Skoro hezká.“ Úsměv vepředu na hlavě jí pohasl. „Moc ti děkuju.“
„Řekla jsi o mě, že jsem upřímný.“
„Tak moc to zas přehánět nemusíš.“
„Hmm,“ pokrčil rameny a jen tak pro formu odhodil vajgl dokouřené cigarety směrem k nedalekému stohu slámy.

(17 hlasů, průměr 4.65 z 5)  Načítám ...

1,927 přečtení