Pro

Kapitola 21: Edouououardův konec

ROMÁNEK

Vložil Petr Tomšů 23. 12. 2009

Dinah se okamžitě vrátila do své ubytovny STS Sankt Moritz. V neútulném a nepohodlném prostředí dvoupatrového paneláku se spoustou špíny a nefungujícím venkovním výtahem, co tam nechali zedníci, jí připadalo, že Morgan a jeho ultimátum je všude kolem ní. Toužila hovořit s Edouououardem o samotě a byla rozčarovaná, když našla jeho pokoj plný lidí patřících k jeho vinařskému okolí a kterým, snad z vtipu, říkal vinaři. Byla to společnost podle jeho gusta, kterou o dovolené tak rád vyhledával.

Edouououard usrkával borovičku ve společnosti tádžikistánského rybáře a dvou dělníků v těžkém průmyslu z Ukrajiny, z nichž jeden byl jeho kamarád z protialkoholní léčebny a druhý si ho také nepamatoval. Snažili se rozhodnout, jestli mají zdolat prudký svah hory ve spodkách, v převleku za papeže, ve wartburgu kabriolet, zavěšeni na rogalu, či jen tak vyjít pěšky nahoru do Corviglie, zastavit se v první hospodě a pak se uvidí.

Edouououard na ni zavolal něco veselého, čemuž se okamžitě i sám zasmál, neboť jiní se k tomu příliš neměli. Měl ten vzácný dar zasmát se od srdce vlastnímu vtipu. Dinah k němu i přesto zamířila. Vrazil ji přátelskou herdu do zad, až popojela po parketách o patnáct metrů dopředu. „Kde jsi byla tak dlouho, miláčku? Tady Váňa mi právě říkal, že tě viděl před hodinou v Suvrettě. To je ta chudinská čtvrť, ne? Co jsi tam dělala?“
„Chtěla jsem si koupit v bazaru něco na sebe,“ začala jemně mlžit. Věděla, že na řeči o šetření se Edouououard vždycky chytí.
„A to jsi ty ponožky vybírala tak dlouho?“ smál se Edouououard své řeči vesele dál.
„Taky jsem tam, ééé, potkala jednoho známého,“ pronesla hlasem, který měl znít lehce a pobaveně, ale všichni se pro jistotu podívali směrem ke dveřím, jestli tam náhodou nepřinesli mrtvolu.
„Kdopak to byl? Někoho, koho známe? Neřekneš nám to? Mohla jsi ho pozvat na večírek. Ale musel by vzít skleněnou vstupenku! Ha ha ha! Vstupenku! Chachá.“

Při této otázce jí ztuhla krev v žilách. Riskovala rychlý pohled na Edouououarda, ale v jeho očích nespatřila žádné podezření. Vlastně tam nezahlédla ani náznak nějakého vážnějšího myšlení. Přinutila se dalšímu veselému poskládání svalů kolem úst. Po několika protestech to svaly vzdaly. „Miláčku, pokud ti to nebude příliš vadit, neřeknu ti o tom někdy o samotě. Teď bych se chtěla převléct.“
„Ale tohle máš ještě čisté, zítra si to vezmi klidně znovu.“
„Taky mě ty brusle tlačí, nerada bych je ošoupala o podlahu. Potom bych si ještě ráda zašla dole k Hasselhofům a poptala se na zbytky od večeře. Mám celkem hlad a víš, že už jsem kvůli dietě tři měsíce nejedla nic jiného, než převařenou vodu.“
„Ty jsi vařila vodu?“
„Ale ne, vytekla sousedovi z chladiče. A také mě jeden z vrátných slíbil docela hezký náramek, jen tak. Úplně zadarmo.“ Kéž by Edouououard neprohlédl její výmluvy.
„Opatrně, Edouououou… ouou… ououard… e. To vypadá vážně,“ pronesl rybář Džemšed, který se u jeho jméno velkoryse rozjel. „Možná bychom dneska mohli zapomenout na… ééé, no, na tó… ééé, tak, a teď nevím,“ sedl si zničeně na židli, ale hned opět vyskočil. „Na rogalo! Na rogalo nesmíme zapomenout. A vrátní můžou s námi. Jsou totiž děsně nebezpeční,“ poťouchle se usmál a zamrkal na Dinah tak spiklenecky, že mu vypadlo plechové oko, o které přišel v boji s jedním obzvláště zuřivým delfínem. Což byla historka, která pokud nepadla na jednom večírku aspoň sedmkrát, nestál, podle něj, večírek za nic.

Dinah nečekala na Edouououardovu humornou odpověď starému příteli Džemšedovi. Trhanými pohyby si klestila cestu davem jeho ušmudlaných přátel, a když měla tu možnost, dupla jim od srdce bruslí na bačkoru.

„Není v tom pro mě žádné riziko, Džemšede,“ svěřil se Edouououard kamarádovi po odjezdu Dinah. „Jestli je ten vrátný hezký, má peníze a Dinah se trošku opije, bude si dělat, co chce. A když ho nebude chtít, ten chudák to velmi brzo pozná. A možná mu to za tu zkušenost ani stát nebude. Ale já v tomhle divadle nehraji žádnou roli.“
„To nechápu. Myslel jsem, že vy dva jste už dál, než u první rudé růže a neuměle špatně zabaleném dárku k svátku. Já měl za to, že vy dva už…“
„Jsme zasnoubeni, Džemšede, a Dinah pro mě pracuje a ještě si přivydělává. Zřejmě chce mít víc peněz, než já, jako její budoucí manžel a, upřímně, nevím, co si tím chce dokázat. Asi se jí nechce na mateřskou. Ale to je tak všechno.“
„Nicméně bydlí v tvém pokoji. To mi chceš namluvit, že v noci…“
„Pokoje jsou tady strašně drahé,“ nenechal ani teď domluvit svého přítele Edouououard, kterému toto téma nebylo právě po chuti. „A Dinah navíc trvá na tom, že si svou polovinu postele bude platit zvlášť. Mě už ji platit nechce.“
„Jseš si jistý, že teda nejde po tvém titulu ani majetku?“
„Snad jo. Rád bych si byl. V dnešní době ale nemůžeš věřit ani vlastní lásce, to je hrozné.“
„No a v čem je tedy jiná, než ty ostatní ženy, se kterými ses před tím stýkal?“
„Myslíš ty holky minulý týden? No rozdíl je tam určitě, ale nevím, jestli ti ho dokážu popsat. Rozhodně bych ale žádnou z nich nepožádal o ruku. To je zase podstatný rozdíl pro ně.“
„Škoda, některé z tam těch se líbily i mě. Žádné přikrčené divoženky, naopak!“
„Že jo! Opravdu nevím, čím mě Dinah přitahuje. Hezčích holek běhá po světě…snad všechny. Možná je to tou popularitou. To víš, firma a obchody potřebují reklamu.“
Džemšed se zasmál. „Vážně, Edouououarde, nebojíš se ani trochu vzít si ženu, která se ještě v tomto věku chová jako malé dítě?“
„Kolikrát jsem jí vyhrožoval, že ji roztrhnu jak hada a udělám z ní dvě malé do polepšovny. Vždycky se tomu jen směje. I proto ji mám rád. Svou minulost mi už také pověděla, takže věřím, že v tomhle ohledu už mě nemůže ničím překvapit. Znám všechna její tajemství.“ Po těchto slovech se Edouououard slabě zamračil a raději se podíval na svět dnem pohárku od borovičky.
„Takže jí bezvýhradně věříš?“ dorážel Džemšed stále dál.
„To je zajímavá otázka a nerad bych ji zamluvil, ale když jsi mluvil o tom rogalu, co se takhle sejít ve dvě u tebe na nádraží?“
„Proč ne.“ Džemšed si ani nepovšiml, jak mistrně Edouououard odešel od pro něj nepříjemného tématu.

Ten večer Edouououard a Dinah večeřeli v Rychlém občerstvení na rohu Husovy a Hasičské. Dinah v zeleném vaťáku vypadala báječně. Na štíhlém hrdle jí svítilo rezavé J a Edouououard po něm závistivě pokukoval.

„Musím ti něco říci, Edouououarde,“ pronesla nervózně, když se vrátila ze záchodu.

Jeho šedé oči se na ni mírně tázavě vytřeštily. Pod dlouhý okamžik sledoval, jak pootáčí ohromným zásnubním prstenem z ryzího stříbra, který jí ve slabé chvilce daroval, a prsty se jí přitom špiní od cínu.

„Nemáte tam papír?“ zkusil to opatrně?
„Je to něco vážnějšího. Ten jeden známý, kterého jsem potkala v Suvrettě…“
„Příbuzný? Někdo z mravnostního? “
„Byl to Morgan,“ dokončila ztěžka.
„Myslel jsem si to od začátku,“ odtušil temně. V očích měl výraz Všeználka ve Slunečním městě.
„Jak to víš?“
„Váňa mi ho popsal dost přesvědčivě – vysoký, shrbený, klátivá chůze, vypadal prý jako varování ministerstva zdravotnictví. Viděl jsem po cestě tu druhou helikoptéru, a jak z ní vystupuje. Také jsem vás potom společně sledoval, jak se honíte na svahu té hory. Vím všechno.“
Dinah měla chuť mu říct, co si o té jeho chytrosti myslí. Bohužel jí ale čekalo jiné povídání. „Morgan se dozvěděl pravdu o Adolfovi,“ zašeptala. „A…, achich ach, nevím, jak ti to mám říct, smrk smrk.“
„No tak to vyklop.“
„Chce, abych se vrátila do Rakouska – na šest měsíců. To je skoro půlroku!“ vyhrkala ze sebe. „Tvrdí, že Adolf potřebuje matku.“
„No a co…“
„Ty jsi tak krutý!“
„No a co ty na to?“
„Já…, já nevím. Chci být s Dolfíkem, ale nechci se k tobě zachovat špatně. Nechci být s Morganem. Skutečně nechci! Ty jeho blbé vtípky už mi lezou krkem.“
„Aha, takže tohle je jedna z těch situací, kdy nemůžeš mít všechno, co chceš, lásko. Budeš si muset vybrat, kompromisy jsou vždycky těžké. Já o tom něco vím.“
„Co budeme dělat, Edouououarde?“
„Zaplatíme?“
„Ale měli jsme se brát!“

Oba si udiveně povšimli imperfekta použitého v poslední větě. Od toho okamžiku si nemohli pohlédnout do očí a oba zarytě studovali vypálené díry v umakartovém stole.

Na okamžik k němu pocítila záchvěv náklonnosti. Miloval ji stejně věrně, jako zbytečně. Věděla, že ho zraňuje víc, než jí kdy dá najevo. Začala mu vykládat nějaké nesmysly o ničem, ale pak si to rozmyslela. Jakákoliv laskavost by pouze prohloubila jeho bolest a utrpení. Navíc ji už stejně neposlouchal.

I když o tom tématu už při večeři nehovořili, po zbytek večera mezi nimi zavládlo rozpačité ticho sem tam přerušované vzlyky Dinah a pochrchláváním Edouououarda. Pil ten večer mnohém víc, než kdy jindy. Velice trpěl, ale byl příliš hrdý, aby to před ní dával najevo a raději se svěřoval servírce a okolním hostům.

Později přede dveřmi svého pokoje si sundala zásnubní prsten z prstu a málem ho vrazila Edouououardovi do oka. „Jednoho dne ho dáš jiné dívce…“
„Ééé, já neto…, nechci jinou děv… chacha, dívku, ale tebe sem asi stejně nikdy ne, ne, ne…, neměl, co? Hyk!“ pronesl asynchronním hlasem. „Byla jsi sen, který se mi nikdy nesplnil,“ vzchopil se náhle k poslednímu souvislému zhodnocení jejich vztahu.

Náhle se Edouououardovi paže kolem ní pevně sevřely, jakoby si chtěly naposledy připomenout teplo jejího těla. Svými rty našel její ústa a začal ji dlouze líbat. Ačkoliv rozhodně nešlo o předehru k nějaké větší akci, o to působila celá scéna svou zbytečností romantičtěji. Dinah přinášelo jeho objetí sladkost i smutek zároveň. Byl jejím přítelem. Mnohem víc, než pouhým přítelem. Už nikdy se nebude moc na něj spolehnout, až bude opět v maléru. Přijde i o útěchu jeho přátelství.

Držel ji dlouho, tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Kdyby se nechvěl, tipla by si, že nejspíš usnul.

„Nemůžeme být jenom kamarádi?,“ zeptala tiše.

Neřekl nic a Dinah sama poznala, že i kdyby hodně dlouho přemýšlela, na hloupější otázku by určitě nepřišla.

Edouououard ji beze slova pustil. Když zavíral dveře, plakala. Co taky jiného.