Kapitola 20: Životní volba

„Tak tohle bylo zatím to nejhorším, co jsem od tebe zažila. Je to hodně ošklivé a kruté,“ zašeptala Dinah hněvivě. „Ty jsi nevěděla, že kouřím?“

Dinah si připadala napjatá a zároveň – pro Morgana – vláčná a otevřená. Jeho tělo, které se o ni opíralo, jí pálilo stejně, jako cigareta dva milimetry od jejího nosu. I tak na něm bylo vidět, že svou vášeň musí skrývat. Nebo ne?
„O tom nemluvím.“
„Ale miláčku, vždyť je to pravda, ne?“ popotáhl a v hlase se mu objevila hořkost, kterou marně snažil zamaskovat zkušeným pokyvováním nad sílou tabáku. „Proč bych si nemohl dopřát jedinou rozkoš, kterou mi ještě můžeš dát? Dobře si vzpomínám, lásko, jak jsi poprvé chutnala, jaké jsi měla horké tělo a jak ses mi lepila na rty těsně před tím, než jsem si tě vzal.“ Dinah nebylo stále jasné, zda mluví k ní, nebo ke své zapálené cigaretě.
„Nenechám se svést řečičkami,“ vyrazila ze sebe a přitiskla se k němu ještě blíž i přes blížící se hrozbu popáleniny prvního stupně.
„Dobrá,“ zašeptal. „Tak to zkusíme jinak, než slovy.“

Morgan vyplivl camelku, která krásným obloukem skončila na kožichu Dinah, a opět se přisál na její rty. Jeho jazyk náhle vklouzl mezi její protestující zuby a Dinah se zachvěla touhou a extází jeho pevného objetí. Morgan ji políbil ještě silněji. Cítila, jak podléhá sladkému vše spalujícímu plamenu jeho vášně a téměř mohla dokonce i cítit kouř těch plamenů. Věděla, že ho musí zastavit, než bude pozdě.

„Nebudeme žít spolu,“ zuřivě vyrazila a vytrhla se z jeho pevného sevření. „V žádném případě! Nikdy!“
Pustil ji, ale jeho horké oči ji sledovaly dál. Jenom hrdost udržovala jeho planoucí lásku na uzdě. Nedopřeje jí, aby viděla, jak ji ještě pořád chce. Potají si utřel mlsnou slinu z koutku úst. Už jednou ho zlákala svou vášnivostí a řečmi o lásce a málem ho to zabilo. Byl odhodlán nedat jí už nikdy příležitost k jejímu ničivému comebacku. Když třesoucí rukou přimrzala ke klice ode dveří, pronesl pomalu, pečlivě popletenými slovy. „Ale ano, budeme žít spolu. Dostanu tě k sobě, Dinah, a použiju k tomu všechny možné donucovací prostředky.“

Výhružka v jeho tichém hlase a příliš silné brano ji zastavilo v půli cesty. „Co tím chceš říct?“, zasyčela jako prasklá požární hadice. Strašlivý strach ji jemně pohladil srdíčko.

„Jenom jsem přemýšlel o tom slavném seriálu šíleností jménem Dinah Kirstenová, o kterém jsem tolik četl v celostátních vinařských denících a bulvárním tisku. O té superženě z lepší společnosti, která si má brát jakýsi francouzský hmyz, jehož jméno – což bych rád zdůraznil – zatím neposkvrnil žádný skandál. Edouououard se nechal opěvovat všemi novináři, stálo ho to velké peníze a nebylo to od něj chytré. Teď může o vše jednoduše přijít. Takhle.“ Morgan luskl prsty Dinah před očima. Ta sebou trhla, až se jí podařilo od kliky odtrhnout.
„Jak jsi…“ odmlčela se a tvář jí zežloutla hrůzou.
„Představ si, že mám jednoho známého novináře. Byli jsme spolu v jednotce a je mi celkem zavázaný – párkrát jsem mu tam zachránil život. Bylo to v pekle súdánských pouští…“ Temně se odmlčel, když mu došla fantazie.
„Není problém mu zavolat, domluvit si s ním schůzku a pak mu povědět, že tvá minulost není tak úplně růžová, jak to líčíš v těch erotických časopisech. Myslíš, že má Edouououard dobré srdce? Jakou má asi mušku? Co asi udělá, když zjistí, že žena, která reprezentovala jméno jeho rodu, je jenom fantaskním výtvorem jejího pokrouceného vědomí o životě? Asi se bude střílet, tohle mají ti buržousti ve zvyku. Už vidím ty články v novinách: Opustila dítě pro svou kariéru a nedala mu osm roků najíst! Vypíchla dítěti oči, aby se na něj nemusela dívat! Trest smrti pro Kirstenovou a její sousedy. Teď přemýšlej, lásko, nechal by tě Edouououard u své firmy třeba i jen jako uklizečku? Chtěl by si tě ještě vzít? Nebo bys přišla o všechno, poškodila jméno d’Latrinových a skončila někde v protialkoholickém ústavu?“
„To by ti strach nedovolil!“
„Pche.“
„To je ale vydírání!“
„Hůů, už se bojím.“
„Můžu tě udat.“
„Tak to bych se divil. Takový soud přenášený přímým přenosem v televizi, z toho by asi měli Adolfovi spolužáci radost. Možná by si to i nahrávali.“
„Ublížil bys našemu harantovi pro nic za nic. Edouououard mně miluje. Nikdy by nereagoval, jak si přeješ. Na rozdíl od tebe totiž používá hlavu i na něco jiného než jenom na zatloukání hřebíků. Ví, že jsem s tebou měla cosi jako dítě a kolik práce mi to potom dalo se ho zbavit.“

Jeho nevýrazné oči se na ni dál kulily. S mastnými černými vlasy spadající jí přes čelo a obličej a černýma očima divoce doutnajícími z pod mírného sněžení lupů byla zoufale přitažlivá, a kdyby se nezastávala Edouououarda, možná by i Morgan ještě rád ustoupil. Takový z ní dostal najednou strach. Ale zůstal klidný a uvolněný, pouze jednou rukou křečovitě sevřel opěrátko židličky.

„Ano, hluboce mě dojalo, když jsi mi říkala, jak stál Edouououard po tvém širokém boku a trpěl s tebou, zatímco já si vzal z lásky Holly a žil jsem s ní v šťastném a harmonickém manželství až do její tragické smrti.“
„Ale to jsem neříkala, já měla na mysli…“
„To byl vtip, lásko, nesnaž se to pochopit,“ pronesl tvrdým sardonickým hlasem, památkou po loňském pokousání od vzteklé sardinky. „Pochopím, že tě chce pro své zvrácené choutky bez ohledu na tvou minulost. O tvé postavě by se daly vést dlouhé diskuse stejně jako o tvé inteligenci. Otázkou ale je, jestli by snesl, aby se veřejnost o tobě dozvěděla pravdu. Může riskovat svou pověst a pověst své firmy kvůli nějaké zbouchnuté holce odkudsi z vidlákova? Víš, Dinah, mohla bys narazit na horšího, než jsem já. Vlastně to všechno dělám pro tvoje dobro. Jiný by tě tu teď vydíral, chtěl určitě obrovský balík peněz a kdoví jaké ještě další nechutnosti. Mně ale na tvé minulosti záleží a chci pouze to, abys se mnou odtud odjela, vychovávala našeho syna, dávala nám peníze a sem tam se mnou strávila nějakou tu noc. Je to tak mnoho?“
„Ještě, že nepřišli ti horší lidé. Tobě se ale nevzdám. Všechno Edouououardovi řeknu sama.“
„Směle do toho, máš na to čtyřiadvacet hodin. Budu čekat přímo tady, kde stojím. Upozorňuju tě, že když se se mnou vrátíš a zůstaneš na Kirstenových pivnicích šest měsíců, a přesto se potom budeš chtít vrátit do Francie a vzít si toho pavouka, nebudu ti nijak zvlášť bránit. Dinah, Adolf tě potřebuje víc než Edouououard, toho doufám nemusíš třikrát denně přebalovat.“
„Adolfovi je už přece osm,“ zvedla přemrzlé obočí Dinah.
„A o to víc tě potřebuje. Myslím, že velice brzo zjistíš, že být s ním je mnohem zajímavější než všechno, co děláš tady v té francouzské díře dohromady. Můžeš pěstovat zeleninu, vařit a umývat nádobí stejně často, jako jinde. Když se se mnou vrátíš, Dinah, budeš mít svého syna i svou kariéru. Ani ten tvůj chápavý Edouououard ti nemůže dát obojí.“

Dinah už nemohla dál poslouchat. Morgan jí svou nabídkou neskutečně urážel, až o ní začala vážně přemýšlet. Ale získat Adolfa znamenalo ztratit překrásný život, který si pro sebe vybudovala na úpatí hory smutku, hoře a špatných zkušeností. Bez této ochrany a bez Edouououarda bude odkázána sama na sebe a bude muset čelit všemu, před čím osm let marně utíkala. Co když Morgan bude za šest měsíců chtít, aby odešla a ona bude chtít zůstat? Kde pak nalezne útočiště? Z televizních mexických novel dobře znala pocity vyhnanství a samoty a nechtěla tím procházet sama. Léta jí trvalo, než je viděla celé až do konce. Dokázala by vůbec přežít něco takového opět v praxi?

Pomalu vyšla ze dveří. Její brusle skřípěly po kobercem pokrytých schodech a zanechávaly za sebou ostře řezané vzpomínky. V zamyšlení vypadla venku do sněhu a zamířila ke své ubytovně. Čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Dokáže se rozhodnout? A to chtěla stihnout ještě jeden večírek.

Tags: ROMÁNEK

• Kapitola 7: Krutá pravda
• Kapitola 5: Vetřelec se zabydluje
• Kapitola 3: Nevděk světem vládne
• Kapitola 21: Edouououardův konec
• Kapitola 17: Sněhová válka

(8 hlasů, průměr 5 z 5)  Načítám ...

1,056 přečtení