„Nikdy jsem nechápal, proč Adolfa nesnáší. Myslel jsem, že je to tím jeho nešťastným jménem, které si po dlouhé debatě prosadil Bruce. Uvědomovala si, že jen díky jemu má mě. Kdybych věděl, že to není její syn…“ větu záměrně nedokončil, ale bouchnutí pěstí do stolu, který se okamžitě sesul na jednu stranu, mělo naznačit, co by asi tak mohlo Holly čekat. Morgan se zakuckal, když se napil ze šálku a pak vyplivl na zem něco, co se podezřele podobalo ovčímu bobku.
„Aha, tak promiň,“ pronesla Dinah nepřesvědčivě a nebyla schopná se
mu podívat do očí. To raději riskovala minimalistické usrknutí vody ze
svého šálku. „Opravdu mě to trochu mrzí. Kdybych to věděla, napsala
bych ti SMSku. Ale to už je minulost, Holly je mrtvá. Slyšela jsem, že ten
náklaďák ji přejel dokonce několikrát.“
„Ano, museli ji identifikovat podle DNA krokodýlí kůže, ze které měla
lodičky. No to je život, to se může stát každému,“ uzavřel Morgan toto
téma.
„Tak vidíš, proč se v tom tedy pořád babrat. Za pár dní si vezmu
Edouououarda. Nevím, jestli ti dělá dobře, neustále se patlat ve svých
sladkobolných vzpomínkách, mě tedy ne. Už nechci dál prožívat bezesné
noci, kdy jsem se budila ze snu celá zpocená a vylekaná, protože se mi
zdálo o tobě. Už toho mám po krk. Vůbec si nedokážu představit, proč
ses rozjel hnedka za mnou, když jsi zjistil pravdu.“
„Huhly huhly huhly,“ozvalo se od něj potichu cosi nesrozumitelného.
„Cože?“
„Tě potřebuju,“ kvíkl najednou velmi nesměle.
„Cože?“
„Dolfík je velice netečné dítě, potřebuje tvoji pomoc. Velice rychle
dospívá.“
„Má osm.“
„Ale knírek už mu roste. Potřebuje výchovu.“
„Máš televizi.“ Jeho bolestný pohled jí prozradil, že už zřejmě ne.
Trochu se zastyděla za své vlastní peníze a začala trochu smířlivěji.
„Ale vždyť o mně ani neví. Myslí si, že jsem jeho babička.“
„Babička, kterou zbožňuje. I když si přijížděla jen jednou do roka,
pořád o tobě huhlá. Pamatuje si všechno, co jsi mu vzala, kde všude jsi
mu naslibovala, že půjdete, i co na vás volají lidi, když jdete po ulici.
Dokonce si nechal jednu tvoji fotografii zarámovat.“
„Skutečně?“ otázka zněla velmi nejistě.
„Ano, nosí ji ukazovat spolužákům do školy. Tedy, echm, za peníze.“
„Ach tak.“ Dinah se ulevilo, přece jen to bude asi normální dítě.
Poodešla k oknu a ruka, kterou odhrnula igelitový závěs, se třásla.
Těžko říci čím, důvodů bylo kolem dost.
Venku tiše padal sníh. Dinah přemáhala dojetí, pořád ještě musela myslet na to, že si někdo nechal zarámovat její fotografii. Přes horké slzy, které se jí udivené zjevily v očích, neviděla v obraze špinavého okna Morgana, který začal také nabírat.
„Já, ach, snažila jsem se nezabírat Holly místo,“ zavzlykala hystericky vysokým hlasem a doufala, že si toho Morgan nevšimne. „Chtěla jsem ho vidět častěji, ale odjíždět bylo vždycky tak těžké. Vždyť tam to jezdí snad jen dvakrát za den. A hrát hodnou babičku svému synovi také není zrovna povzbuzující životní zážitek.“ Hlas se jí zlomil a Dinah začala tiše kňourat, zatímco její ramena sebou škubala do rytmu praskající parkety, kterou pro trochu romantické atmosféry a pohody hodil Morgan do ohně. Rychle si špičkami prstů prohrábla oči a vysmrkala se mu do ubrusu.
Náhle pocítila na svých pažích slabý Morganův stisk. Přiklopýtl si ji k sobě. Otočil ji jako by si hráli na slepou bábu. Dinah na něho s uslzenýma očima pohlédla a udiveně zamrkala. Morgan nechtěl dát najevo svou slabost, a proto si raději opět nasadil potápěčské brýle a vzal si šnorchl.
„Dinah, lásko,“ zabublal. Objal ji a přitiskl ji k sobě na pyžamo ještě těsněji. „Nechtěl jsem tě rozbrečet, nevěděl jsem, že začneš hned bulit. Jsi uvnitř ještě pořád ta samá malá holka. Nikdy jsem si nepomyslel, kch…“ Morgan se zalykal, když mu náustek zapadl do krku.
Věděla, že by se měla z toho obětí vymanit, ale jeho obětí bylo tak příjemné a šlo také o jedinou teplou věc v okolí. Vzpomínka na osm let samoty ji mrazila.
Celý život toužila být objímána aspoň tak nějak podobně jako teď. Přitiskla se k němu a smutek nahromaděný za ta léta z ní vytryskl ve vodopádu slz a posmrkala mu límec pyžama. Plakala jako tehdy, když jí ze stáje odváželi mrtvého koně, co jí daroval dědeček. Morgan s ní ochranitelsky smýkal ze strany na stranu a připomínal záchranáře, co vytahuje z vraku utopené dítě.
Konečně se Dinah mezi vzlyky podařilo přerývaně vypravit: „Když jsem
se ho měla vzdát, málem mě to zabilo, Morgane. Ty si to ani neumíš
představit, tolik chození po úřadech. Těch dotazníků, žádostí,
povolení, plných mocí, zdravotních osvědčení, psychiatrických
vyšetření, záručních lhůt… Jeho první úsměv, jeho první krůček,
vše mi kvůli tomu uniklo.“
„Dinah, echm, ještě doteď pořádně nechodí. Já vím, řekneš
zanedbaná výchova, ale on se ani nesměje. Když jsme u toho, neumí ani
pořádně mluvit. Proto někoho potřebuje. Já na něj nemám příliš času,
vysedávám pořád po hospodách a chodím na fotbal, však víš.“
„Žárlila jsem na Holly a na tebe, že ho máte pořád u sebe.“
„Musel jsem se dozvědět, jaké to pro tebe bylo se Adolfa vzdát, Dinah,“
zafuněl jí Morgan do zplihlých vlasů. „Když to Bruce na mě křičel,
nešlo mi to s tebou dohromady. Tolik zařizování, tolik starostí a
papírování. To, že bys kvůli svému děcku udělala? Bylo to
podezřelé.“
„Teď, když víš, jak těžké to bylo, necháš mě už být?“ vykřikla
najednou. „Je to dost těžké i bez…“
„Nemusí to takhle být,“ pronesl tiše. „Můžeš nás založit, vrátit
se k nám do Rakouska, k Adolfovi, k Brucemu, ke mně, ke dřezu – tak jak
to má správně být.“
„Nikdy bych to nedokázala. Ty a já…“ Záblesk bolesti v jeho brýlích
ji zastavil. Atmosféra byla najednou dusná a napjatá a Morgan nedokázal
potlačit zívnutí. Omluvně pak na ni pohlédl.
„To co bylo mezi námi, je už dlouho mrtvé. Vím to, sám to denně
pohřbívám ve sklence alkoholu. Naše láska zemřela dřív, než se stihla
narodit. Oba máme na její smrti podíl. Ty svou žárlivostí, já svou
hrdostí. Ty na tom neseš možná o dost větší vinu, ale to teď nebudeme
řešit. Ale to, že spolu máme parchanta, se nedá jen tak přejít.“
„Aha, a co tedy navrhuješ?“ Dinah se pokusila o uštěpačný tón, ale
místo toho se jen znovu rozbrečela. „Bude to manželství z rozumu?“
„No to pozor, o manželství tady nikdo nemluvil. Mám jiný nápad. Vrať se
k nám na šest měsíců a uvidíme, co to s námi udělá.“
Uvidíme, co to udělá. Pozdvihla oči a začervenala se, když viděla jeho nevýrazný pohled viset na svých rtech. Jeho šnorchl byl k zbláznění netečný. Kdyby jí dal jen náznakem najevo, co se v něm děje! Copak mu záleží na jeho pocitech tak málo? Vztekle se mu vymanila z náručí.
„To, co žádáš, je hovadina. Mám svůj vlastní život, svoje
koníčky, mám předplacený denní tisk. Myslíš, že se můžu jen tak
sebrat a jít se starat o zaostalé dítě? Co by tomu řekly noviny?“
„Jsi matkou mého dítěte.“
Do hlasu se mu opět vloudila ta promyšlená naléhavost a jeho slova Dinah protékaly jedním uchem ven a druhým dovnitř. Nechtěla ho poslouchat. Copak si neuvědomuje, jak nesnesitelně ji kdysi ublížil? Jak jí jeho samotná přítomnost vadí i teď?
Jeho chraplavý hlas pokračoval jakoby nic, jakoby si pročítal na
záchodě časopisy, čemuž odpovídala i jeho další chytrácká poznámka.
„Lidé se moc rozvádějí.“
„My jsme nikdy nebyli manželé,“ zaútočila.
„Chyba!!!“ pronesl tak něžně, že se téměř začala třást.
„Nevím, proč,“ vrátila mu míček, rozhodnutá neustoupit.
„Protože Adolf trpí stejnými problémy, jako bychom rozvedení byli,“
řekl Morgan. „Děti z rozvedených manželství přicházejí o jednoho
rodiče,“ svěřil Morgan Dinah svůj převratný objev. „Jestli si
myslíš, že vychovávat Adolfa je sranda, tak to začni rychle přemýšlet
znovu. Ty s Dolfíkem nejsi těch šedesát týdnů v roce, jako já.
A k tomu polovinu z téhle doby ještě ani pořádně nevím, co dělám a
kde jsem.
Potřebuji tě Dinah. Vychovávat Adolfa není jednoduché. On toho sice moc
nepotřebuje, ale občas mu nějaké to jídlo člověk musí koupit, umývat se
taky musí a doteď se ještě ani sám neobleče. Rozčiluje mě, když vidím,
jak moc toho po tobě zdědil. Občas udělám něco, čeho později, když se
napiju, lituji, ale to už je pozdě. Kdybys tam byla…“
Nemohla ho nechat pokračovat. „Tenhle rozhovor je úplný nesmysl, myslíš si snad, že se ho chci zbavit?“ vyprskla.
Morgan, jako by nic neslyšel, si jen nepřítomně setřel orosený obličej a pokračoval monotónním hlasem ukrajinského pracovníka při výslechu na cizinecké policii. „Už od něj nemusíš být odloučená. Adolf nikdy neměl matku, myslí si, že jde o něco z mojí dílny. Ve skutečnosti ale touží po takové pozornosti. To, co potřebuje, já mu dát nemůžu. Nevím, jak se kupují ponožky, co je to aviváž ani kolik šampónů se vleze do jednoho. Sám jsem vyrostl bez mateřské lásky a podívej se, jak jsem skončil.“
Byl to špatný výsledek jedné individuální evoluce a Dinah to
s pokývnutím vzala na vědomí. „Nevlastní rodiče mi zemřeli, když jsem
byla nemluvně, Morgane, vím, o čem mluvíš,“ její tichý hlas se
vytrácel při vzpomínce na její dětství plné pocitů křivd a osamocení.
Škoda, že její rodiče nebyli naživu, jak ráda by jim to dnes vmetla do
tváře. „Ale nechápeš, že se do Rakouska vrátit nemohu? Mám tady
všechno, svůj vlastní život i toho, jak on se… Edouououard. Jsem mu
vděčná za mnoho a mám ho asi ráda.“
„Víc, než vlastního syna?“
„Kdyby se jednalo jenom o Adolfa, možná bych nad tím přemýšlela. Ale
nejde jenom o něj. Jde o tebe. O nás. Musela bych se zříct Edouououarda,
který byl ke mně hodný. Asi by to nepřežil. Nechápeš, že toto utrpení,
které jsem měla s tebou, bych teď prožívala s ním? My už spolu nikdy
nemůžeme zažít pocit společného štěstí, to je hloupost. Zažili bychom
spolu jenom bolest.“
„Jenom bolest,“ zopakoval po ní jako špatně nastavený diktafon a
najednou mu v jeho brýlích proskočily drobné jiskry. Odraz ohně z krbu to
být nemohl, v těch místech už vlhké parkety s ohněm dávno
skoncovaly.
„Jsi si tím tak jistá?“ Hlas měl tichý a podivně chraplavý. Jeho
neutrální brýle skrývaly silné emoce, které potlačoval, aby ji ještě
více nerozrušil.
„Kdysi jsi mi dala řetízek s přívěskem. Víš, že ho doteď
nosím?“
„Já jsem ti ho nedala. Pokud si dobře pamatuju, tak jsi mi ho ukradl
z nočního stolku. Byl na něm diamantový přívěsek, který jsi prodal a
místo něho sis tam zavěsil velké hliníkové J jako Dinah. Aspoň takto jsi
mi to tehdy vysvětloval.“
„Když jsem na tom byl nejhůře, prohlížel jsem si ho a vzpomínal na naše
společně strávené chvíle. Asi bude lepší, když ti ho vrátím.“ Pomalu
si odepnul cosi, o čemž byla Dinah přesvědčená, že je to zbytek
podmořské chaluhy, jemně jí ho zapnul kolem krku. Dotek jeho prstů na její
kůži měl elektrizující účinek. Začala vnímat jeho pohled, který jí
klouzal po těle nahoru a dolů. Téměř cítila ten spalující žár, jako
kdyby se jí důvěrně dotýkal dlaněmi na jejích citlivých místech.
„Řekla jsi, že je na tebe Edouououard laskavý,“ začal. „Možná je
na čase, abych ti ukázal, co bych ti mohl poskytnout já.“ Lascivní
vyznění poslední věty Dinah přesvědčilo v tom, že jí asi nehodlá
opravit kapající kohoutek. Odvrátila se od něj, její oči divoce
poskakovaly po místnosti a hledaly únikovou cestu. Žádnou nenašly.
Morganova vysoká postava se klátila mezi ní a dveřmi.
„Pořád tě chci, Dinah. Když jsem tě včera uviděl, nebyl jsem si tím
tak docela jist, ale teď už to vím. Chci tě.“
„Ale já nechci tebe!“ vykřikla zoufale. Neodvážila se na něj
pohlédnout. Příliš se bála, že by jeho planoucí modré oči mohly
i přes půlcentimetrové plexisklo zlomit její předsevzetí, a tak svou
pozornost raději věnovala malému pavoučkovi, který přimrzl
k ústřednímu topení a Dinah mu teď jeho náladu rozhodně nevylepšila.
„Co kdybych ti dokázal, že nemáš pravdu,“ pronesl svůdným šepotem,
kterému dal šnorchl nádech až 3D zvuku.
„Nechci k tobě pociťovat nic jiného než odpor. Ty to nedokážeš
pochopit?“
„Myslíš si, že po tom, cos mi provedla, jsem k tobě nechtěl cítit něco
jiného? Že jsem tě chtěl nenávidět a docela se mi to i dařilo?“ Cedil
vztekle slova mezi rty. „Ne, nemohl jsem tě ani vidět, ani o tobě slyšet.
Vadilo mi, když na mě moji bývalí kamarádi pokřikovali tvoje jméno. Měl
jsem tě plné zuby. Když jsem tě ale včera viděl v těch přiléhavých
oteplovačkách, jak máš vlasy skřípnuté v zipu, aby neoslepovaly
Edouououarda, který se za tebou potácel se třemi lyžemi a utíkal před
myslivcem, vzpomněl jsem si, jaké to bylo, být do tebe zamilován. Nejde
zapomenout na to, že jsi kdysi patřila mě. Žádná jiná žena mi v tomhle
nevyhovovala víc. V něčem jiném samozřejmě ano, ale v tom pocitu
samolibosti ne.
Jsi krutá, Dinah. Nádherně smyslná žena by vedle tebe mohla vážně
přemýšlet nad sebevraždou. Ty dokážeš muže zbláznit. Vzpomněl jsem si,
jak jsi mě líbávala, až jsem šílel touhou po něčem na zapití. Pamatuji
si i všechno z té první noci na pláži. Na ty nádherně rozkládající
se chaluchy kolem nás, hukot jezera za námi, jak jsi tam ležela krásně
vyhrošená pode mnou a na tvé tělo, jak se třpytilo v záři zašedlého
úplňku, dopadaly první kapky rosy z nedaleké chemičky. Pamatuji si
i tvůj jemný parfém z polského Těšína, který jsem ti tam kdysi koupil
a ty jsi jím byla celá pokapaná. Ale nejvíc si pamatuji, jaké to bylo mezi
námi už od té první noci. Pronásleduješ mě, Dinah. Pronásledovala jsi
mě celých těch osm zkažených let.“
„Aha.“ To jediné, trošku nevhodné, citoslovce pronesla téměř
neslyšitelně. Do půl líce jí stekla jediná slza a pak zmrzla, odpadla a
s tichým cinknutím završila svou kariéru na parketách. Ten nepatrný zvuk
rozpoutal v Dinah provokativní představy, na které se snažila nepříliš
úspěšně zapomenout. Musí to jít!
Pohnul se směrem k ní.
„Nechoď ke mně. Prosím, není mi dobře…“ I když se snažila
odporovat, cítila, jak jí opojné vzrušení dobíjí kardiostimulátor.
Vzal ji za ruku a přitáhl k sobě. Sklonil se nad ní a udeřil ji kovovým
rámem brýlí do čela. Jediným pohybem si strhl brýle i šnorchl a odhalil
Dinah svou tvář plnou očekávání.
„Morgane, ne…“
Přerušil její slova polibkem. Když se jeho ústa přisála na její rty, nemohla skoro dýchat, natož vykládat něco o jednodenní chřipce. Rozevřela rty a Morgan z rozkoše, kterou mu přinášela, tiše posmrkl. Neodolala, aby mu polibek nevrátila, a její reakce jen zvýšila jeho touhu až k hranici, kdy se mu jeho tymopatie vymkla pomalu z rukou.
Odmlaskl se od jejích úst a začal ji líbat na tvář, uši, hladké hrdlo, vlasy, v šílené touze přibral do akce i závěs s cihlovou zdí. Při tom jí do ucha šeptal slova bez hlavy a paty, na která však byla už Dinah zvyklá a která její prožitek ještě zvyšovala. Všude, kde ji laskala jeho dychtivá ústa, jí pokožku spalovaly žhavé vlny spalujícího ohně. I zdi se začaly pomalu rosit. Jeho ruce si pohrávaly se slepenými prameny jejích vlasů. Odsunul trošku s odporem na stranu její krysí kožich a pokryl vlhkými polibky její hrdlo až po něžné prohlubeninky na místě jejích ňader skryté pod pestrobarevným rolákem z výprodeje.
Když se jí důvěrně dotkl, lapla po kolem letícím hmyzu, ale byl to projev rozkoše, ne hladu. Přes rolák jí něžně tiskl hrudník a dráždil její vystrašené bradavky. Přijímala jeho laskání a ze rtů jí vypadl tichý hrdelní zvuk pravěkých lovců. Morgan na ni pohlédl. Její rty byly odkrvené od jeho polibků a oči měla napůl přivřené jako dveře od pokoje s mrtvolou. Něžně sklonil hlavu a jemně políbil její stříbrné J na řetízku, které se jí svezlo na pulsující prohlubeň na hrdle. Přes rolák to byl úctyhodný výkon.
„Morgane, to nesmíme. Nemůžeme se vrátit zpět. Je příliš pozdě,“
vypravila ze sebe, zatímco její ruce obepínaly Morganovo tělo, aby se od
něj neodsunulo ani kousek. „Nikdy se už nedokážeme navzájem
milovat.“
„Kdo tady mluví o lásce? Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně. Chci,
aby ses vrátila, protože jsi matkou mého parchanta. Touha, kterou ve mně
vzbuzuješ, je skoro stejná jako u každé jiné krásné ženy. A protože
budeme žít spolu, nevím, proč bych toho neměl využít, kotě.“
  (6 hlasů, průměr 4.67 z 5) Načítám ... |
2,086 přečtení |
