Kapitola 18: Kruté pravdy

„Dědeček mi slíbil, že to nikdy nikomu neprozradí!“ vzlykla na celou garsonku Dinah, které osud právě uštědřil další ze svých lekcí.
Morgan přihodil do krbu další pneumatiku. „Naštěstí ten slib nedodržel. Ke konci ještě prosil, aby mi to mohl říct. Víš, my ze speciálních jednotek vždycky dostaneme z těch šikmookých žabožroutů, co potřebujeme slyšet,“ pronesl zkušeně.

Umělohmotné nemoderní závěsy s motivy štěstím opilých pestrobarevných motýlků v podkroví chaty, kterou její stavitelé dali dohromady spíš ze srandy, než že by to mysleli vážně, jim zaručovaly naprosté soukromí. Morgan klečel před příručním krbem z Baumaxu a snažil se rozfoukat oheň. Všude kolem něj poletovaly saze a zbytky včerejšího kuřete, které si upekl k večeři. Morgan neměl rád násilí na zvířatech a proto kuřata před opékáním raději ani nezabíjel. Dinah ho sledovala z bezpečné vzdálenosti. Stále ještě schoulená ve svém bruslařském úboru seděla na druhém konci pokoji, což bylo ve skutečnosti asi tak metr od něj.

Morgan měl zjevné finanční problémy, garsonka byla tak malá, že když se chtěl v noci otočit na posteli na druhou stranu, musel vyjít na chodbu. Ze stropu na ně důvěrně pomrkávala jediná žárovka a žlutým světlem osvětlovala ponurou prázdnost pokoje. Jedna židle, rozvrzaná postel a skříň s chybějící nohou tvořily celé její vybavení. Vedle přes chodbu byl malý kutloch s umyvadlem a rezavou vanou, ve které se nikdo nekoupal od té doby, co v ní našli bývalého nájemníka.

Pokoj naplnil hustý dým škvařené pneumatiky, nad níž začala v malém plecháčku pomalu bublat voda ze sněhu. Morgan nalil trošku Dinah i sobě. Dinah držela svůj hrnek v třesoucích se rukou a vstřebávala hrůzu svého dočasného útočiště.

Co může říci na svou obranu? Nic. Poslední věcí, kterou by chtěla znovu zažít, byla mučivá úzkost z rozhodnutí vzdát se svého syna. Tolik běhání po úřadech a kilometrové fronty, to bylo něco, o čem se jí ještě dnes zdávalo.

Udělala to pouze v Adolfově zájmu. Kdyby ho vychovávala sama, byl by do smrti poznamenán svým nemanželským původem a, nic si nenalhávala, i její zanedbanou výchovou. U Morgana a Holly vyrůstal jako zákonný dědic Kirstenových vinic. Ne, že by u nich trpěl o něco méně, ale měl aspoň jakž takž zajištěnou budoucnost. Chtěla, aby malý Adolf vyrůstal s pocitem, že je součástí něčeho podobného, čemu se jinde říká rodina a ne, aby dopadl jako ona.

Nechtěla poslouchat další únavné vzpomínky na Morganovu vojenskou minulost, které si právě vymýšlel, a proto začala raději sama. „Pochybuju, že to někdy pochopíš.“
„Zkus to se mnou, Dinah. Třeba nejsem takový hlupák, jak si myslíš,“ ozval se jeho dusivý hlas někde od krbu. Opět měl pravdu. Dinah ho už dávno před tímto setkáním podezřívala, že má lepru na mozku a občas mu odpadnou opravdu hodně velké kousky.

Zápasila se zbývající bruslí a nakonec se jí ji podařilo strhnout a urazit s ní další nohu jeho skříňky. „Ne, to nejde.“ Kouř se už pomalu začal rozptylovat, ale ještě stále ji znemožňoval normální dýchání a proto zněl její hlas tak roztřeseně a plačtivě. Aspoň si to tímto důvodem omlouvala.

„Dinah, buď mi to teď řekneš a bude klid, nebo mi to neřekneš, já tě ztluču a řekneš mi to pak a bude klid. Můžeš si vybrat, co je pro tebe lepší, mě by celkem vyhovovala i ta druhá možnost. Nejel jsem takovou dálku proto, abych se vrátil bez odpovědi.“ Cítila, jak se do ní jeho ostré modré oči rentgenují a celou ji svlékají. Měla hrozivý pocit, že od ní chce víc než jen odpovědi.

Odrážející se záře zeleného plamene z krbu poskakovala po místnosti jako tajemná světýlka v bažinách. I za jiných okolností by to bylo dost odporné prostředí na jakoukoliv smysluplnou debatu, natož teď. V této situaci jiskřilo tiché nepřátelství mezi mužem a ženou hrozivěji, než starý elektrický vypínač na stěně.

Morgan přestal do krbu cpát pneumatiky a odložil pohrabáč. Sundal si neopren a měl teď na sobě jenom modré pyžamo, co od ní dostal kdysi ke svátku a na kterém ještě dnes poznávala ty samé skvrny od hořčice. Přišel k ní a drze ji přejel pohledem od krku až patě. Obličej vynechal, což se Dinah trochu dotklo.

„Neměl jsi sem jezdit,“ řekla ledově, což nebyl takový problém. Vzduch byl přes doutnající krb stále mrazivý, akorát se v něm teď ještě navíc nedalo dýchat. „A neměl jsi právo mě sem nahoru takhle vytáhnout. Vždyť jsi mě prakticky unesl.“
„No málem jsem tě neunesl,“ připomněl Dinah netaktně její nadváhu. „Neřekla bys, že tvůj výklad skutečnosti je poněkud melodramatický?“ pokračoval a jeho hlas naháněl hrůzu.
„Pravdu o narození Adolfa už znáš, takže to nemůže být ten pravý důvod, proč jsi tady,“ dedukovala. „Co ode mě doopravdy chceš?“

Jeho pohled u ní vyvolával střídavě pocit tepla a chladu, ačkoliv si umínila, že bude vůči němu imunní. Její podvědomí však zřetelně trpělo známou poruchou imunity a dělalo si, co chtělo. Na tohle lék ještě nevymysleli.

„Jak se to vezme.“
„Jak se vezme co?“ zeptala se nechápavě. Cosi v jeho očích jí řeklo, že tady ze sebe dlouho blbou dělat nemůže.
„Záleží na tom, jestli se ptáš na to, co chci dnes večer, nebo co chci do budoucna,“ hrál si s ní dál.
„Peníze?“ zkusila. Jeho zamračení jí poskytlo jednoznačnou odpověď. „Nevím, co tím myslíš.“ Důvěrnost v jeho pohledu jí zrychlila tep. Vzpomněla si na jeho divoký polibek. No to snad ne. Nemůže přece po ní chtít…
„Chci, aby ses vrátila do Rakouska a žila se mnou.“
Prudce se škubla. Očekávala hodně, ale tohle bylo příliš.
„To nemůžeš myslet vážně. Nespadl jsi v poslední době ze schodů na radiátor? Tenhle týden se vdávám, jestli to náhodou nevíš.“
„Jsou toho plné noviny. Další šílenství Dinah Kirstenové! Dinah Kirstenová se definitivně zbláznila! Třínohý magor a vyšinutá alkoholička – pár roku! Tak o tom píšou.“
„Člověk se snaží.“
„Je to jen o důvod víc, aby ses vrátila už teď, než si vezmeš někoho jiného. Dovedeš si představit, jak by asi vypadaly vaše děti? Tomu hňupovi pošleš nějakou SMSku na vysvětlenou, to mu bude stačit. Děláváte to tak, ne?“ Mluvil arogantně a cynicky se u toho usmíval. „Však mu noha neupadne,“ zašklebil se.

Byli si navzájem cizí, jak mohl přijít na takovou věc?
„Osm let ses mi vyhýbal,“ pronesla nezúčastněně. „Nikdy jsi mi nic neřekl, neprojevil jsi sebemenší zájem.
„Zapomínáš na to, že jsem byl ženatý, lásko.“
„Nikdy jsem na to ani minutu nezapomněla,“ vmetla mu do tváře.
„Dinah, copak jsi tak zabedněná a nedokážeš to pochopit? Myslel jsem, že je mezi námi po všem. Nevěděl jsem – tenkrát – že si budeme ještě mít ještě co říct.“
„Nemáme si co říct.“
„To je domluva jak hasič s požárníkem. Pleteš se. Sedm let jsem kvůli tobě prožíval peklo a ty teď tvrdíš, že si nemáme co říct? Ani jedno slůvko na vysvětlenou o tom podvodu?“
„Podvodu? Morgane, já jsem tě milovala a ty sis vzal moji sestru! Tomuhle já říkám podvod.“
„To byla tvoje chyba, za to já nemůžu.“
„He?“ Taková drzost vyrazila Dinah dech.
„Opustila jsi mě a odjela si za Edouououardem. Nejdřív jsem myslel, že je to od tebe jen normální ženská sprosťárna, kterými plýtváte na potkání. Čekal jsem, že se ke mně, až přijdeš opět k rozumu, velmi rychle vrátíš zpátky. To se ale nestalo. A nepřišel mi od tebe ani jeden dopis a ani jsi nezavolala. A ty humorné pohledy, co jsem posílal já tobě, se mně vracely zpět.“
„Berlín ve tmě není humorný pohled.“
„Protože jsem tě tolik miloval, byl jsem rozhněvaný, hladový a roztrhán. Pro muže, zvlášť ty ze speciálních jednotek, je to situace, kdy je velmi zranitelný. To pak stačí jediná zmínka o tobě, někdo se stejným jménem, stejným počtem dioptrií, podobnou vadou postavy, aby se čím dál víc uzavíral do sebe a mračil se na celý svět. Udělal jsem si o tobě velmi špatný obrázek a hodil jsem tě do stejného pytle jako všechny ostatní ženy, které mě kdy zklamaly. A protože vás v tom pytli bylo již více, než bych mohl snést, došel jsem k přesvědčení, že jste všechny stejné. Kromě Holly. Byla pořád někde kolem mě a pěkně to na mě hrála, mrcha. Myslím, že jsem tehdy věděl, o co jí jde, ale vztek, alkoholické opojení a mladická nerozvážnost mi zabránili si to přiznat. Její pozornost mi sice dost lezla na nervy, ale celkem vzato se to dalo snášet o mnoho lépe, než tvoje nepřítomnost. Nakonec jsem si ji jednou, po noci plné lihové sebelítosti, vzal, také proto, že si to přála ona i Bruce. O týden později jsem si uvědomil, co jsem to za hlupáka a Holly jsem oznámil, že se s ní chci rozvést. Když jsem od ní a z Kirstenových vinic utekl zpět do armády, volali mi, že tam mají pro mě nějakou akcičku, byla zdrcená. Myslel jsem, že tím jsem tuhle trapnou kapitolu svého života uzavřel, ale to jsem se těžce mýlil. Holly mi o další týden později napsala, že se jí nečekaně narodilo moje dítě.“
„No paráda.“
„Už tomu rozumíš? Měl jsem tě rád, Dinah, přes to všechno, co jsi mi udělala a najednou to vypadalo, že jsem přivedl do druhého stavu jinou ženu.“
„Naopak.“
„Nemohl jsem Holly a to dítě opustit, i když jsem si uvědomoval, že naše manželství bude stejně šťastné, jako spuštění Temelína. Víš, že to ti parchanti nakonec udělali?“
Roztržitě přikývla. „No, když jsme u těch parchantů, já jsem ale Morgane zjistila, že jsem v devátém měsíci, až když ses oženil.“
„Kdybys za mnou bývala přišla, něco bychom vymysleli. Místo toho jsi šla za Holly a Brucem a vy tři jste vypotili ze sebe celý tento šílený plán. Bruce byl naštěstí natolik rozumný, poznal, že nemá cenu zapírat, ale celé mi to jednou v noci vyklopil. Vím všechno, jak jsi přišla do nemocnice v Hollyině převleku a zapsala ses pod jejím jménem a jak jsi porodila, zatímco já jsem byl pryč. Ráno jsi pak předala Adolfa Holly a pokračovala ve svém seriálovém životě, jakoby se nic nestalo. Pěkné, jen co je pravda. Hezky jste to na mě narafičili. Věděla to celá vesnice, kromě mě. Pamatuju si, že ten rok jsem u nás dokonce získal titul Naivka roku, ačkoliv jsem ještě dlouho potom nevěděl proč.“
„Hezká cena.“
„Udělala sis ve vinařské branži docela jméno, že? Vrátil jsem se z armády a pokoušel se s Holly žít, zatímco ty jsi krmila bulvární plátky neuvěřitelnými historkami a stala se družkou té francouzské stonožky. Hlavně, že to byl hrabě.“
„Nikdy jsem nebyla Edouououardovou družkou. Jednou jsme to zkoušeli a nepatří to mezi nejšťastnější chvíle mého života. Po tvé zradě to byl můj jediný přítel. Taky jsem byla tak velkorysá a chtěla ti tím dokázat, že nemám v úmyslu ti rozbít manželství.“
„Promiň, ale já jsem to viděl ve zcela jiném světle. Mně to nepřipadlo jako sebeobětování, ale jako pořádný kopanec do mého srdce. Tvoje lež mě uvrhla na sedm let do naprosto zoufalého manželství s tvou sestrou. Kromě fyzické lásky tam nebylo nic jiného.“
„Slyšela jsem, že prý hodně pila a spávala s jinými muži,“ hlesla tiše Dinah.
„Ano, já také.“ Jeho pohled byl při této temné kapitole stejně ponurý jako dno otráveného jezera. Zvedl šálek s teplou vodou. „Pil jsem dost, ale ona byla každým coulem jako moje matka. Svým způsobem mi jí bylo líto. Občas jsem jí dal i nějaké peníze. V ničem nenacházela štěstí nebo uspokojení. Stravoval ji hrozný neklid. Chvíli jsem se s ní snažil nějak vycházet, ale nakonec jsem to vzdal a šel jsem svou cestou. Nemohl jsem se s ní nechat rozvést, protože jsem měl strach, že by dostala do péče Adolfa a toho by vychovávala tak, že by z něj vyrostlo něco podobného, jako ty. Bez urážky.“ Dinah automaticky přikývla. Nikdy si o sobě nemyslela nic světového.

• Kapitola 7: Krutá pravda
• Kapitola 20: Životní volba
• Kapitola 5: Vetřelec se zabydluje
• Kapitola 13: Holly a komplikace
• Kapitola 1: Marný útěk

(9 hlasů, průměr 4.44 z 5)  Načítám ...

1,045 přečtení