Kapitola 17: Sněhová válka

Byla to zajímavá exkurze a těžko říci, kdo z ní vyšel jako vítěz. Čas Morganovi z tváře vymazal všechnu hranou drsnost, která jako výraz před několika lety hravě převažovala, a nahradil ji něčím, co připomínalo opilého hrobníka, který viděl věci, že by mohl povídat, kdyby ho ovšem bral někdo aspoň trošku vážně. Vypadal o stovky let starší, vrásky u očí a hluboké brázdy kolem popraskaných rtů jenom zvýrazňovaly jeho životní zoufalství.

Vlasy se zbaběle stáhly dozadu, kde utvořily poslední bránící se baštu odboje, bojující až do posledního vlasu. Kouty nad čelem byly tak obrovské, že by si do nich na hanbu mohla sednout celá třída poškoláků. Rakouské slunce dalo jeho tváři trvalý odstín nažloutlé bledosti. Jeho oči byly stále modré a krátkozraké a stále stejně snadno se Dinah propalovaly tenkou a pečlivě udržovanou vrstvou lesku a slávy až do duše. Měl stejné osobní kouzlo jako krysa v kanále, ale to mu vůbec nevadilo. Spíše by si ta krysa mohla s úspěchem stěžovat.

Její vyděšený pohled se setkal s Morganovým, ve kterém nakrátko spatřila strach a hrůzu. I on si ji prohlížel stejně důkladně. Nelíčené zděšení, které vyčetla v jeho pohledu, v ní zbudilo hněv.

„Kdo ti dal právo k tomu, abys mě včera a dneska sledoval a hrál si na Fantomase? Vystrašil jsi mě tak, že jsem málem z toho srázu sletěla! Ty jsi fakt normální debil.“
„Co to povídáš,“ nenechal si to líbit Morgan, sáhl po ní a za ramena si ji tvrdě zohnul k sobě. „To byla čistě tvoje věc. Když jsem tě zachraňoval, málem jsem to odskákal sám. Naštěstí mám výcvik ze speciálních jednotek.“

Při jeho dotyku se jí srdce snažilo vzrušením okamžitě narvat do krku. Snažila se Morgana strčit znovu na sráz, ale pevně se jí držel. Tlak jeho paží se zmírnil teprve, až jí došly síly, ale Dinah si uvědomovala jeho nuceně majetnické objetí, jeho ruce sevřené kolem jejích uší, své nohy přitlačené k jeho propadlé hrudi, uvědomovala si, jak spolu jejich těla splývají.

„Neměl jsi mě sem nahoru sledovat,“pronesla přerývaně, aby snížila napětí ve vzduchu.
„Nefandi si, nikdo tě nesledoval. Normálně jsem se tu dneska přiletěl potápět jako každý druhý. Na tom přece nic není.“
„Proč jsi mi včera neřekl, kdo jsi?“

Rty se mu zkroutily v cynickém šklebu. „Snad bys mě mohla přivítat trošku vřeleji. Neodložíš si šaty, sníh je zde hezky měkký?“ otázal se a zadíval se na její vyceněné zuby. Byl to od něj odvážný nápad, mráz dvacet pod nulou nebývá největším fandou podobných radovánek.

Tváře jí zčervenaly. Uvědomila si primitivní hlad a touhu, které se jí začaly zmocňovat. Nechtěla ale před ním vypadat tak slabá. „Víš, že bych utekla,“ zašeptala bez dechu.
„Jo, to jsem předpokládal. Kromě toho jsi byla s tím mamlasem Edouououardem a tři nebylo nikdy mým oblíbené číslo – aspoň co se týče schůzky bývalých milenců, co se po sobě v mládí váleli v hnoji ve stáji. Ne, je lepší, že jsem riskoval zbytek mého života a zdraví a mám tě teď jenom pro sebe. Vzpomínáš? Tehdy před léty jsi mi málem taky skoro zachránila život.“

„Schůzky bývalých…“ Dinah z celého proslovu zaregistrovala pouze toto slovní spojení, pořád si ho opakovala a pranic se jí nelíbilo. Naplnil ji pocit rozhořčení. Nikdo z ní nebude dělat malého usmrkánka, i když se tak v duchu cítí. Právě proto ne! „Jak se vůbec opovažuješ mi něco takového říci?“ Snažila se vymanit z jeho špejlovitého sevření, ale jeho neopren už stihl opět úspěšně přimrznout k její bundě a veškerá její snaha byla marná. Navíc v ní každý pohyb vyvolával bodavou bolest v zádech, jak sebou praštila na zem, když jí zrádně podjela brusle v hlubokém sněhu.

„Dokud byl vedle tebe Edouououard, jak jsem mohl zjistit, jestli ta žena plná nesmyslných nápadů a slepé nenávisti ke koňům, která denně plnila stránky bulváru, je skutečná Dinah Kirstenová? Nebo jestli v ní pořád existuje stopa po tom malém hloupoučkém usmrkánkovi, na kterého se tak dobře pamatuju. Vzpomínáš, tehdy na tom chaluhovém poli…“ Morgan se v ní pokoušel probudit dávno zasuté vzpomínky na jeho osobu a zároveň i soucit, když během hovoru vyměnil několik bolestných grimas při pomyšlení na ty části těla, které ho mohly po záchranné akci bolet. Ve skutečnosti ho však bolela pouze jedna určitá zadní část těla.

„O co ti jde?“ zeptala se přidušeně Dinah a zoufale si přála uniknout. Srdce uvnitř ji sice vypalovalo slušnou díru do perikardu, ale mráz kolem nich dnes zřejmě hodlal splnit plán na sto deset procent.

„Myslel jsem si, že se na to nezeptáš,“ usmál se a nervózně si poposedl. Jeho pohled se opět zaměřil na vábivou poprasknost jejích rtů. Znovu si ji zohnul k sobě, až na svém těle cítila každou přezku jeho hlubokomořské výbavy. Začala se silně třást a tentokrát už ne pouze zlostí a mrazem. Tyto dva staré známé přišel navštívit dávno zapomenutý přítel – vzrušení. Všichni ho už tak nějak odepsali, ale on se teď triumfálně vrátil a hodlal všechny vyházet ze svého minulého útočiště.

„Ty sprostý, odporný, hnusný hajzle,“ začala na něj Dinah hystericky povolávat a snažila se mu vyrvat. Jednu ruku se jí podařilo odtrhnout a chtěla mu vrazit políček. Její pěstička se zastavila jako nic o zmrzlé brýle a bolest ji přinutila zamrkat. Morgan ji chytil za obě ruce a násilnicky jí je zkroutil za zády.

„Dinah, nemá cenu se se mnou prát. My ze speciálních jednotek si takové jako ty dáváme k snídani. To když jsem byl ve Vietnamu…“ Jeho hlas byl nepřirozeně klidný a hluboký, když začal vykládat o své loňské zahraniční dovolené. Trhnutí Dinah ho přivedlo zpět do současnosti. „A navíc mám tentokrát v úmyslu dostat, co chci.“

Jeho tvrdé oči, které musely na vietnamské tržnici vidět doslova peklo, začaly klouzat po její vyplašené tváři a nakonec zaparkovaly opět na jejích ústech, ze kterých v nepravidelných intervalech vycházela nažloutlá pára jejího dechu. „A chci jenom polibek. Považuj to za bakšiš za záchranu života.“
„Ale nedostaneš ho.“
„Skutečně?“
„Jen přes mou mrtvolu!“
„No co se dá dělat.“ V tom kýčovitém okamžiku, kdy se nad ní tyčil jako urvaný valník nad ježčí rodinkou, se čas zastavil. Vyzařovalo z něj cosi primitivního a dobyvačného, v učebnici by pod jeho obrázek určitě připsali něco jako starověký vrhací stroj.

„Dinah, Dinah…“ začal přerývaně.
„Kirstenová,“ snažila se mu pomoci.
„Nikdy jsem si nemyslel, že bych ještě mohl…, chtít…“ Nedokončil. Jako by v něm nevyřčená slova vyvolala hněv. Sevření na jejích pažích zesílilo do té míry, že jí zbytek rukou začal pomalu odumírat.

Jeho rozcuchaná nemytá hlava se rychle sklonila a jeho ústa se brutálně sevřela na jejích studených, zkorodovaných rtech. Byla vlhká a horká s mírnou příchutí gumy a chloru. Polibek jí dráždil i urážel. Snažila se mu vzdorovat, ale jeho paže byly pro ni najednou nepřekonatelný problém. Čím víc se snažila bojovat, tím důvěrně se k ní tiskl, až její odpor konečně ustal. Morgan ji okamžitě pustil, nechtěl mít na svědomí další mrtvolu. Dinah se probrala velmi rychle. „Za tohle tě budu nadosmrti nenávidět,“ zasyčela jako pára nad prasklým chladičem.

„Už mě stejně nenávidíš, takže o důvod víc nebo míň, na tom nesejde. Mně je to smrtelně jedno. Já si to u tebe můžu vlastně už jenom vylepšit,“ odpověděl suše a začal hledat na opasku krabičku camelek. Dinah fascinovaně sledovala, jak vyhazuje z kapsiček různě velká olověná závaží, než až v poslední kapse našel to, co hledal. Pak se vzpamatovala.

„Někdo by ti měl urvat hlavu a hodit ti ji do ksichtu, ty parchante.“ Rozzuřilo ji, že s ním nic nepohne.

„Vůbec ses nezměnila,“ foukal jí kouř do tváře a pohrdavě se na ni šklebil. „Pořád stejná bláznivá semetrika, jako když jsem s tebou před osmi lety spal. Jestlipak nosíš ještě tu samou příšernou teplákovku jako tehdy? Na její zip jsem býval krátký i já, co teprve Edouououard.“
„A ty jsi stejný ignorant, vychloubačný pošuk a násilník, jako když jsem tě vytáhla ze stoky!“ nevšímala si jeho urážející otázky a vztek v ní tůroval otáčky jejího EKG.
„Jistě ne násilník, miláčku,“ začal ji Morgan škrtit. „A Rakousko přece není stoka, ačkoliv…“
„Násilnický, sprostý, vulgární hajzl. Jo, to jsi ty!“ skočila mu rozzuřeně do analýzy jejího předchozího výlevu.
„Ale ale, malá milenecká rozmíška,“ smál se Morgan vesele, než ho to najednou přešlo. Dinah se podařilo vyprostit jednu svou ruku z pod Morganovy nepravidelné tělesné konstrukce a loktem ho tvrdě udeřila do zubů. Tohle nečekal, jeho sanice také a vesele cvakly o sebe. Camelka krásným obloukem odletěla za skálu. Ránu ji okamžitě vrátil a navíc ji ještě kousl do ruky a poškrábal jí obličej. „Tohle mi už nikdy nedělej. Nejsem tvůj malý invalida, abys mě mohla takhle ponižovat. Rozumělas?“
„No jo,“ uklidnila se Dinah a téměř musela skrývat smích, stále jí to cvaknutí ještě znělo v uších. „Neudělám to, když mně necháš byt a půjdeš si svou cestou.“
Morgan zmateně zamrkal. „Jaký byt? Mám tady jenom garsonku.“
„Když mě necháš být.“
„Tak to ne, drahoušku, to nemám v úmyslu.“
„Morgane, před lety jsem se rozhodla, že s tebou nechci mít už nic společného. Nikdy. To je tak těžké pochopit?“
„No, moc tomu nerozumím. A jsem tady pro to, abych tvůj názor změnil. Musím s tebou mluvit o samotě.“ Dinah se pomalu rozhlédla po okolí, kde už několik let neprošel živý člověk. Morgan cítil, že ztrácí pevnou půdu pod ploutvemi.
„Někde, kde je to pohodlnější než tady, pokud se ovšem se mnou nechceš milovat na sněhu. Na druhou stranu – tady mám aspoň na sobě ochranu, nemusíš mít antikoncepci,“ zavtipkoval si.
„Nespolehlivější antikoncepce je tvoje postava,“ vrátila mu to tvrdě Dinah. Nepřiznala, že se pravý význam tohoto slova dozvěděla teprve před půl rokem, kdy za ní s tímto tématem přišel Edouououard a tvářil se pak hodně divně, když mu začala tvrdit, že by do plánovacího oddělení v životě nešla čmuchat. „Nechci se s tebou milovat vůbec, ty zvíře!“
„Dobrá, pak bych navrhoval svou garsonku.“
„Ne, ne a ne. Vztekle si dupla na jeho hodinky. „Proč se prostě nesebereš a neodejdeš obtěžovat někoho jiného? Neuvědomuješ si, že už spolu nemáme o čem mluvit – tím spíš o samotě, s tvými blbými vtípky?“ dokončila přísně.
„Já bych řekl, že máme,“ ozvala se nebezpečně tichá odpověď, věštící, že další debata přinese nemalý zvrat v ději jejich životů.
„O čem?“
„O našem malém parchantovi,“ pronesl chladně, jako by četl rozsudek smrti nad svou třídní učitelkou. „Víš, zjistil jsem, že Adolfova matka jsi ty, a ne Holly, a tohleto kruté překvapení změní život nás obou, milá zlatá.“

• Kapitola 20: Životní volba
• Kapitola 7: Krutá pravda
• Kapitola 3: Nevděk světem vládne
• Kapitola 9: Obrácení Dinah
• Kapitola 4: Morganovo představení

(18 hlasů, průměr 4 z 5)  Načítám ...

2,354 přečtení