ROMÁNEK
Vložil Petr Tomšů 16. 4. 2009

Helikoptéra se hlučně vznášela nad zemí a pilot dírami po kulkách v předním skle hledal prostor, kde oba bruslaře vyklopit. „Jsem tak ráda, že jsme se sem vydali, Edouououarde,“ zařvala najednou Dinah do hluku motoru, až její druh nadskočil a prostřední nohou se praštil o její hlavu. Pod nimi se rozprostíraly tiché, bílé, lákající svahy.

„Přesně tohle ti dá zapomenout na špatnou sklizeň.“ Přesně tohle jí dá zapomenout na jednoho znepokojujícího potápěče v černém.

„Myslíš tím, že když se tu přizabiju, nebudu už o tom muset přemýšlet?“ pokusil se Edouououard o vtípek, ale jeho pointa byla tak slabá, že se ve vířícím vzduchu helikoptéry neudržela ani malou chvilku. Začali pomalu klesat na ostré skály. Jeho hlas zněžněl: „Měl bych být rád, že máš takovou ztřeštěnou zálibu, lásko. Přivedla tě sem o týden dřív a díky ní jsme si mohli udělat hezkou dovolenou. Škoda jen, že kvůli ní teď nejspíš přijdu o svůj neforemný život. Ale hlavně jsem rád, že sis mě rozhodla vzít, Dinah. Konečně budeš se mnou tady, kde patříš.“

„Kam patřím…“ Její hlas zněl vzdáleně a toužebně, že i vesnický idiot Bonzo by si domyslel, co se jí motá v hlavě. Na okamžik se před jejím zrakem objevil obraz zmrzačených révových keřů v bledých polích, vysokých kopců zahalených v neproniknutelné mlze, malého černovlasého parchanta a jeho do sádrova opáleného otce.

A s ním se objevila i vzpomínka na nešikovného cizince v černém neoprenu ze včerejška. Její zasněný výraz Edouououardovi neušel.
„Myslím, že už by sis mě vzala před pěknými pár měsíci, kdyby tvoje sestra Holly nezahynula při té trapné automobilové nehodě. Pořád jsi v koutku duše doufala…“
„Co tím myslíš, Edouououarde?“
„Chci tím říct, že přes všechna ta léta ses ještě se vzpomínkou na Morgana nevyrovnala a pořád si nejsi jistá svými city ke mně. Že je to tak?“
„Asi nesmysl.“
„Víš, že mám pravdu. Proč tedy plánuješ všechny své návštěvy svého malého parchanta a dědečka v Rakousku na dobu, kdy bývá Morgan na léčení? Proč si s ním nemluvila v Paříži, když ti zavolal? Dinah, proč se ho tolik bojíš? A proč sis mě už dávno nevzala? Aha? A teď zkus opět předstírat svůj cynismus, stejně to v srdci cítíš jinak.“

Eduardovy otázky vyvolaly v její tváři napětí. „Nemá právo mi volat,“ začala váhavě. „A já už mám malý kredit, abych mu volala do Rakouska. A vůbec, beru si tebe.“
„Morgan je otcem tvého jediného parchanta. Třeba ti chtěl sdělit něco velice důležitého.“
„Nejspíš kolik zase vypil včera piv. A o tom parchantovi neví.“
„To je jen nepodstatný detail, lásko.“
„Edouououarde, vím, že ho nenávidíš.“
„Ne, Dinah, zase nemáš pravdu.“
„Jestli ty ne, tak já tedy rozhodně ano! Kdyby ten hňup netelefonoval, tak bychom se teď spolu nehádali,“ rozjela se Dinah.
„Možná, že se hádat potřebujeme. Chci, aby se k něčemu zavázala.“
„Ne, Edouououarde, k ničemu se už uvazovat nebudu. Víš, jak to skončilo minule.“
„Kdo měl vědět, že v tom hotelu mají sklápěcí postele.“ Vlastně byl rád, že to téma Dinah takhle zamluvila. Jak má hrdý francouzský hrabě poprosit svoji budoucí ženu, aby ho milovala?

Helikoptéra se vznášela metr nad sněhem. Pilot na ně cosi zařval. Dinah sebrala své brusle a vzpurně je vyhodila ven, kde se okamžitě zabořily asi dva metry do sněhu. Edouououard ji svými všetečnými otázkami rozčílil. „Chci dnes bruslit sama.“
„Abys mohla trucovat?“
„Celé dny trávím s tvými nudnými přáteli. Teď chci být sama.“
„Ty ses musela zbláznit. Tady jediná chyba znamená smrt.“
„Prosím tě, Edouououarde… Víš, jak mě vždycky vzruší, když na něj myslím. Neměl jsi s tím začít.“
„Já?“
„Prosím, nemluv už o svých problémech. Já budu hrozně opatrná.“ Když zaváhal, věděla, že má vyhráno. Vždycky ho dokázala opít rohlíkem. Ona sama už bohužel potřebovala něco víc. Helikoptéra se zakymácela těsně nad jednou vyvýšenou sněhovou závějí. Dinah vtiskla Edouououardovi rychlý polibek na zamrzlé lyžařské brýle, skrčila se a nechala ho, aby jí pomohl mocným kopem své třetí nohy ven. Zabořila se hlavou do prašanu až po plochou hruď. Edouououard vykřikl na pilota: „Pokud nebude do týdne dole, letíme pro ni zpět!“

Za bohatou postavou Dinah, z dálky připomínající opilého yettiho, odlétávaly náruče sněhu bílého jako žlutá křída, když se snažila v metrových závějích bruslit. Pociťovala divokou, povznášející zlost nad svým dalším malomocným nápadem, jakou může přinést jen naprostá bezmocnost. Na Edouououardovy otázky už nemyslela a nechávala se unést krásnou hustou mlhou, která skrývala vše kolem ní. Kdyby nebylo jeho otázek, Dinah by možná nepostupovala studeným sněhem tak bezmyšlenkovitě. Ne, že by vědomě myslela na nebezpečí, které přinášela její nesmyslná procházka, a na rizika bruslení uprostřed nehostinné krajiny, kde vždycky existovala možnost výbuchu sopky.

Její brusle se bořily do sněhu s neutuchávající tvrdohlavostí a Dinah si připadala divoká a nespoutaná jako vycpaný orel v přírodopisném kabinetu. Šla čím dál pomaleji, její chůze se stávala nesouměrnou a každý další krok se propadla vždy o něco níž.

Edouououard o ní říkal, že to není odvaha, ale nádor na mozku, a přesně tak se i chovala. Od narození Adolfa na svoji bezpečnost nedbala. Měla ráda rychlé automobily a živé koně. V zimě, když bylo po vinařské sezóně a jí se podařilo urvat třítýdenní víkend pro sebe, lyžovala a slézala vrcholky známých kopců. Někdy spojila svou lásku ke koním a k horolezectví v mountjoeringu, což je místní specialita Svatého Mořice. V praxi jde o to, že bohatí horolezci přivážou koně k různě dlouhým lanům a skobám a žduchnou ho ze skály. Vyhrává ten, jehož kůň padal nejdéle, přičemž se hodnotí i jeho akrobatické otočky a výkruty ve vzduchu. Nejde o nijak fyzicky náročnou sportovní disciplínu, nicméně účastníci musejí být rychlými běžci, přinejmenším tak rychlými, jako jsou místní ochránci zvířat.

Nad sebou slyšela zvuk další helikoptéry a tak na chvíli zastavila své plahočení v závějích sněhu a ledu, aby mohla popadnout dech a ohlédnout se zpátky. Někdo jiný se také rozhodl vyhnout se bezpečí civilních sjezdovek. No prosím, ale musel si k tomu vybrat stejnou osamělou kupu sněhu jako Dinah? Cožpak nebylo v okolí více stejně nepřívětivých míst? Srdce jí bušilo a prsty na rukou a na nohou měla zkřehlé mrazem. Několikrát sebou švihla na zem, aby se trošku zahřála.

Helikoptéra se vznášela nad svahem pár desítek metrů nad ní. Dinah se zamračila, když viděla, jak z ní vyskakuje divná postava v černém neoprenu. Jeho tvář skrývaly potápěčské brýle a světle zelený šnorchl.

Byl to on. Cizinec, který ji sledoval! A teď s ním byla na svahu sama. Srdce ji sevřel strach a zdálo se jí, že ledový horský vítr jí pronikl přímo do duše. Stála přimrzlá ke sněhové závěji a bezmyšlenkovitě zírala, jak si připevňuje obrovské černé ploutve. Klekl si a sundal si rukavice, aby si mohl nasadit a spustit akvalung. Zdálo se, že se pohybuje zpomaleně a Dinah skoro čekala někde v rohu svých brýlích velké blikající R. Když skončil a natahoval si opět rukavice, úmyslně vrhl k Dinah triumfální pohled, který ji téměř ohromil. Trhaně se na třetí pokus zvedl, ale Dinah se stále nepohnula. Teprve když vykročil jako bůh pomsty směrem k ní, odtrhla se a obrátila se zpět směrem dolů.

Vyrazila jako pronásledovaný partyzán a slepě se prodírala kupředu hustým prašanem. Bylo to jako psychedelický sen, ale ten sen byl skutečný. Utíkala rychleji než kdykoliv předtím a mrazivý dech jí bičoval tváře do zdravé tmavě modré barvy.

Byla naplněná nepojmenovatelným strachem a neodvážila se zastavit. Běžela čím dál neopatrněji, bruslemi prořezávala návěje sněhu a přesto se s každou minutou vzdálenost mezi ní a neznámým pronásledovatelem o zlomek zkracovala.

Mohla už za sebou slyšet plácání ploutví a hrozivý sykot vzduchu, pravidelně unikajícího z jeho akvalungu. Naváté haldy sněhu, které pro ni byly těžce průchodné, zvládal bez obtíží. Svahy, které pro ni byly příliš strmé, byly pro něj hračkou. Proč ji ten cizinec chce tolik dostihnout? Co chce. O co mu jde? Náhle se jí zmocnil strach a vyčerpání, její už beztak chudé reflexy a soustředění ochably. Příliš přemýšlela o domnělých hrůzách, které ji pronásledovaly, a neměla čas uvažovat o skutečném nebezpečí před sebou.

Zavolal na ni přes sníh a led a Dinah otřáslo celým tělem poznání. Ten hluboký a zastřený hlas, zkreslený umělohmotným náustkem v puse, mohl patřit jedinému muži na světě.

„Co blbneš, Dinah, zastav, nebo se zabiješ.“

Divoce se ohlédla a její pohled se setkal se zářivým prasátkem, které na ni hodily jeho potápěčské brýle. Její smysly se splašily jako koně těsně před začátkem mountjoeringu. Když její levá brusle našlápla do prázdna, příliš pozdě si uvědomila, jak velká hloupost bylo to poslední ohlédnutí. Snažila se zoufale najít ztracenou rovnováhu, ale ta už dávno odpočívala někde v teple lyžařské ubytovny. Dinah se převážila a upadla na prudký svah pod ní tak nešikovně, že se jí vyzula druhá brusle a udeřila ji do čela. Smýkla sebou ještě jednou a řítila se po hlavě směrem k okraji hrůzu vzbuzující propasti. Vykřikla zoufalým hlasem, který prořízl vzduch jako kytarová struna A krk příliš zvědavého běloruského novináře. „Morgane – “

Bez ohledu na vlastní nebezpečí v podobě blízkého dopoledního hladu, se Morgan vrhl za ní na sráz, díky svému hladkému neoprenu rychle získal rychlost a Dinah někde v půlce předjel. Pár metrů před propastí mu došlo, že ve svém plánu právě přišel na jednu podstatnou chybičku. Těsně před závěrečným pádem si všiml malého keříku, který se choulil na konci cílové rovinky. Morgan k němu zakormidloval, celý se kolem něj ovinul a svůj život tak na krátkou chvíli zachránil. S děsem v očích totiž zpozoroval, jak se k němu obrovskou rychlostí řítí Dinah obalená několika metráky sněhu. Morgan se pevně zapřel ploutvemi do sněhu a s napětím se připravil na náraz malé laviny. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Sníh přes něj s mohutným hřmotem přeletěl a na těle mu tvrdě přistála Dinah.

„Nepouštěj se mě!“ Dinah to nemusel opakovat dvakrát, chytla se ho a držela zuby nehty, až Morgan zařval bolestí.

Když i poslední zbytek sněhu přeletěl na své nové působiště o několik stovek metrů níž, odhalil dvě postavy zaklesnuté do sebe na kraji srázu. Dinah těžce popadala dech, nehty měla pevně zaryté do jeho břicha a zuby mu drtila vnitřní stranu jeho stehna. Poté, co se dala konečně trochu dohromady a vykousla se mu z těla, pomohl ji centimetr po centimetru vzhůru po osudném svahu. Leželi vedle sebe celou věčnost a popadali dech.

Jako zázrakem si ji hodil na záda. Podíval se za sebe a pohledem přeměřil roklinu, jejíž hluboké náruči se právě vyhnuli. Krátkým pokývnutím poděkoval zmasakrovanému keříku a opět se svalil na zem.

Tupá Dinah ze sebe nemohla vypravit ani zvuk, i když si uvědomovala mrazivý chlad, který se na ni přenášel z Morganova prodřeného neoprenu, který k její teplákovce rychle, ale kvalitně přimrzal.

Byla zase nemocná tou starou, horečnatou touhou. Nenáviděla ten pocit a přitom ji připadal tak dětsky známý a naivní.

„Jsi normální? Bolí tě něco?“ zabublal do šnorchlu.
„Ne,“ vypravila ze sebe tiše a Morganovi nebylo příliš jasné, na kterou část otázky odpovídá. Zdálo se, že na obě, Dinah bolelo svým způsobem už i to, že je s ním a že ji budou muset od něj odtrhnout letlampou.

Nebylo to nutné, Morganovi totiž v zápětí podklouzla levá ploutev a tvrdý pád do umrzlého sněhu za jednou skálou je bez nesnází oderval od sebe. Opřel ji ke skále, aby se mohla opřít Netrpělivě z úst vykuckal šnorchl a sundal si i potápěčské brýle, které zahákl do dýchací soustavy na akvalungu, aby mu neuplavaly. Jeho ledový pohled se upřel do jejích unavených očí a oba beze slov hodnotili změny, ke kterým u druhého došlo.
  • Print
  • email
  • Twitter
  • Facebook
  • Add to favorites
  • Google Bookmarks
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (16 hlasů, průměr 4.06 z 5)
Načítám ... Načítám ...
4,523 přečtení

5 komentářů k “Kapitola 16: Drama na svahu”

  1. ppy napsal:

    super! predstava jizdy po svahu v neoprenu se snorchlem me odrovnala :-D jen tak dal ! :)

  2. Jiřik napsal:

    „… k ničemu se už uvazovat nebudu. Víš, jak to skončilo minule. – Kdo měl vědět, že v tom hotelu mají sklápěcí postele…“
    „… rovnováha už dávno odpočívala někde v teple lyžařské ubytovny…“
    „… nehty měla pevně zaryté do jeho břicha a zuby mu drtila vnitřní stranu jeho stehna…“
    Autore, ty nás jendou zničíš! :-D :-D :-D

  3. chose napsal:

    a kdy bude dalsi dil? jsem nadrzenej na pokracovani jako prvnicka.

  4. krysurka napsal:

    tak jsem se zase pobavila..uz jsem romanek cetla pred par lety a smala jsem se stejne jako ted..chci se zeptat jestli to ma nejake pokracovani??i mi­nule to koncilo takhle a ja marne cekala na dalsi dily

  5. Petr Tomšů napsal:

    Tento týden se dočkáte, je toho ještě hodně!

Vlož komentář

Můžeš použít následující tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

[CNW:Counter]