Kapitola 15: Po letech

Dinah proběhlo po páteři těžké zašimrání jako by jí tam severokorejský důstojník vrazil žhavý hřebík. Upustila krepovaným papírem lemovanou rukavici, kterou se snažila přetáhnout přes cínový zásnubní prsten s obrovským pískovcem uprostřed. Pouze jeden muž v ní vyvolával takovéhle horečnaté smyslné mrazení – a to bylo před více než osmi lety. Až do okamžiku, kdy se včera objevil ten cizinec v černém!

Zvědavě se kolem rozhlédla. Ale neviděla nikoho. Pár žebráků se jí válelo pod nohama a stahovalo ji k sobě, do míst, kam se v mysli řadila i ona. Sněhové nánosy na střechách domů a hotelu více než bílé čepice připomínaly spíše černé kukly islámských teroristů, což byl přesně ten druh návštěvníků, který hotel ve Svatém Mořici hostil. I když cizince neviděla, Dinah věděla, že ji z některého okna sleduje.

Když jí Edouououard pomáhal do červeného embéčka se znakem ubytovny STS Sankt Moritz, cítila, jak jí v žilách buší krev na stěny cév, které pomalu začínaly kornatět strachy. Byl to stejný podivný pocit vzrušujícího nesmyslného nebezpečí, který ji naplňoval od chvíle, kdy si včera na sjezdovce uvědomila přítomnost neznámého vysokého cizince. Pohrdala sama sebou za to, že si připadá rozechvělá a hloupá, jako kdyby se nějakým šíleným vojenským experimentem s mnoha civilními obětmi vrátila zpět o osm let a bylo jí opět přibližně dvacet jedna let.

V hlavě se jí rojily tisíce otázek. Znovu hledala v tichých, popelem pokrytých domech známku přítomnosti toho muže v černém potápěčském oděvu a brýlích, muže, který jí neúnavně sledoval na sjezdovce i v ulicích města, před drahými obchody, ze kterých ji vyhazovali, muže, který se znenadání objevil, když se jí před začátkem závodů lyžařů za koňmi zamotaly otěže a málem se na nich oběsila. Jeho blízkost v ní vyvolala chvějivé a planoucí vzrušení. Sledovala ho, jak ho koně málem ukopali k smrti, zatímco ona sama zápasila o poslední kapku vzduchu. Než mu Edouououard stihl přiskočit na pomoc, muž zmizel v davu dobře se bavících diváků. Obraz jeho divné postavy, jeho chůze se jí ale stále honil hlavou. Vyvolával v Dinah bolestné vzpomínky.

Kdo to byl a proč samotný jeho pohled vyvolával v Dinah chvění? Proč neodložil brýle a šnorchl ani na ulici? Proč to má vůbec navlečené na sobě? Proto, že by ho okamžitě poznala? Nebo si s ní její mozek opět pouze jen krutě zažertoval a připomněl jí Morgana? Myslela snad na Morgana proto, že jí v úterý zavolal do její pařížské ubytovny a ona mu neuměla zatelefonovat nazpět? Nechápala ten podivný pokus navázat s ní styk po osmi letech úmyslné odmlky.

Okamžitě zavolala dědečkovi, aby si zklamaně ověřila, že ještě žije. A i když jeho hlas zněl trošku přidušeně, ujistil ji, že jemu i jejímu synovi Adolfovi se vede dobře. Od Morganova telefonátu však na něj nemohla přestat myslet.

Před osmi lety, kdy ztratila Morgana a během těhotenství zůstala ve Francii, v ní každá troska, každá obět násilného činu i každý dokumentární film o rovníkové Africe vyvolával stejné vzpomínky na Morgana a nevysvětlitelné pocity vzrušení, jaké pociťovala teď.

Celé roky viděla Morgana všude a dojemně ji vzrušoval jakýkoliv náznak podoby, který u cizích mužů zjistila: díra na ponožce ve stejném místě, stejný typ oblíbeného alkoholu, stejná značka slipů, stejná melodie nastavená na budíku. Poté následovalo bolestné období, kdy se scházela pouze s muži, kteří jí Morgana připomínali. Párkrát ji museli násilím vynést z několika márnic a její obliba v procházkách po hřbitově se u ní vyvinula v celkem solidní psychózu. Nakonec ale zvolila Edouououarda, protože ten jí v ničem Morgana nepřipomínal. Ani v počtu končetin. Lépe duchy zapudit, než se jimi nechat pronásledovat.

Ale ten duch ji stále pronásledoval a dohnal ji až k dnešnímu bláznivému dobrodružství. Kdyby nebylo toho cizince, zůstala by pohodlně zachumlaná ve svém spacáku z charity a vstala by si až na polední polévku před kostelem.

Město ještě polehávalo na matraci, když se onoho časného mrazivého rána prastará helikoptéra de L’atrinových vznesla a zamířila k horám, kde Dinah mohla nikým neobtěžována trápit další zimní sport, tentokrát bruslení. Obvazy a dezinfekce ležely na neuspořádané hromadě pod sedadly. Dinah položila ruku v gumové rukavici na Edouououardovu a zírala oknem bez skla na proslulou těžařskou oblast, která se ve ztemnělém údolí třpytila jako první kapka rosy na hromadě hnoje. Edouououard s jistými potížemi dotlačil svoji nesouměrnou hlavu k její. Nejspíš si myslel, že ji něco trápí.

V devětadvaceti tahle světácká žena zachumlaná do huňatého krysího kožichu už vůbec nepřipomínala bázlivou jednadvacetiletou puberťačku, která pro neuváženou milostnou aféru s chabou napodobeninou Woodyho Allena přišla o všechno, na čem jí záleželo. Dinah sice byla na ulici nápadná i teď, avšak s dospělostí z ní, kromě mírné radioaktivity po jednom pokusu s novým hnojivem, začalo vyzařovat i něco jako sebevědomí. Pod pečlivě namalovaným obličejem na její latexové masce skrývala své pocity stejně dokonale, jako samice hrocha, které bílí lovci zabrali její oblíbené jezírko. Svět i muž vedle ní na ni užasle hleděli.

Novináři, kteří o ní psali kostrbaté a nepříliš smysl dávající články ve vinařských časopisech, tvrdili, že díky jejím hustým černým vlasům jí nejde moc často vidět do tváře, takže o ní nemohou naštěstí napsat, že má půvabný a okouzlující obličej, jak to od nich na tiskových konferencích pravidelně vyžadovala. Psali, že má půvab a držení těla modelky předvádějící černé plastové pytle pro oblasti postižené zemětřesením a rozumové schopnosti magnetické nástěnky.

Jak těžce musela bojovat, aby se podle těchto idealistických představ chovala. Jak důležité bylo, aby si o ní lidé nemysleli ještě něco horšího. Pomáhalo jí to kompenzovat její tajné pocity méněcennosti.

Až na chybějící ňadra měla Dinah postavu jako nafukovací matrace. Edouououard jí občas vytýkal, že je strašně tlustá, když tvrdošíjně držela své bůčkové diety.

„Člověk nesmí být žádné tintítko, aby mohl nosit pořádné šaty,“ škádlívala ho. „A ty víš, že já mám šaty ráda.“
„Tím myslíš svoje dvě přešité opony?“ smál se.
„Luxus, který si teď mohu dovolit.“
„Ale mohu si ho dovolit já?“ ptal se Edouououard s jasnou narážkou na svou chronickou lakotu. Stále si mezi sebou ještě nevyjasnili majetkové vztahy a to se měli spolu za týden brát. Ze Svatého Mořice už kvůli tomu odjela spousta jeho stálých obyvatel.

V minulých osmi letech nebyla Dinah jenom finančně úspěšná, ale stala se z ní i vinařská celebrita, kterou bulvární tisk pro její šílené nápady a ztřeštěnosti doslova miloval. O toto vše se cílevědomě snažila. Toho dávného dne, kdy kvůli Holly navždy přišla o Morgana, o domov i o kultovní poslední díl Esmeraldy, se Dinah zapřísáhla, že už nikdy v životě nedopustí, aby jí její žárlivost a pochybnosti o sobě připravily takový debakl, že to dotáhne tak vysoko, až silná závist vytlačí Holly její miniaturní mozek z hlavy ušima. Slíbila si, že bude tak bohatá, úspěšná a slavná, že už si ani nevzpomene na to, co ztratila.

Byla tedy bohatá a slavná, ačkoliv ze svých peněz viděla málokdy máloco, neboť Edouououard neměl rád zbytečné utrácení. I přesto se jí ale nepodařilo zcela docílit pocitů bezpečí a nejistota ji doprovázela na každém jejím kroku. A co se týče Morgana a jejího syna… Dinah se snažila pít tak silně, že si na ně ani nevzpomněla. V řídkých stavech naprosté střízlivosti si uvědomovala trpkou pravdu, že za její úspěch mohou její charakterové vady, kvůli nimž v mládí selhala.

V soukromí s Edouououardem někdy o svém úspěchu žertovala. „Myslím si, že tisk oslavuje mé skromné úspěchy hlavně proto, že je to banda bezcharakterních hyen, která si ženu ve vinařství neuměla přes svou sníženou mozkovou kapacitu ani jen představit. Ubožáci.“ „Nikdy není na škodu patřit k nějaké té podceňované skupině, že miláčku,“ rýpnul si jednou Edouououard, zrovna když v televizi vysílali přímou reportáž z letiště v Kanadě, kde odmítli odbavit třicetičlennou skupinku rómských příslušníků. Za to si vysloužil poklep prázdnou lahví od piva do jednoho z výčnělků na své hlavě.

„Nezapomeň, jak dost mi škodí, že jsem tvojí snoubenkou,“ dodala Dinah jedovatě. „Kde jsem už bez tebe mohla být.“
„Nejspíš v té samé stoce, ze které jsem tě vytáhl. Upřímně, bylo pro nás oba výhodné spojit tvé skandály a vína de L’atrineových. Byla to skvělá propagace. Skvělý nápad udělat z ženy z cirkusu tiskovou mluvčí naší firmy. Dřív po nás neštěkl ani pes a teď stačí jedna tisková konference za měsíc a noviny mají pořád o čem psát. Nedělám si iluze, že jsou naše vína a šampaňská na nějaké světové úrovni. I ti Rusové se svým Iristoje končí většinou několik desítek míst před námi. Pokud si dobře vzpomínám, tak na poslední světové soutěži v Kupjansku jsme sice obsadili poslední tři místa, ale tamní noviny vydávají mimořádné přílohy o naší firmě ještě dnes. Tomu říkám úspěch.“
„Ach ano, myslím, že před námi dostala nějaké ocenění i voda z dřezu. To byla krása,“ zavzpomínala Dinah.
„Jsem rád, že děláš pro de L’atriny a ne pro konkurenci.“
„Tak ty se nebojíš konkurence vinic Destill–Water Company?“
„A proč bych se měl bát, když si tě beru. A i kdybych se tě bál, jako konkurenta, plníš jenom dvacet tisíc olověných kontejnerů ročně, lásko. Rakouské vinařství je teprve v samotných začátcích, nehledě na to, že o tvé produkty má větší zájem armáda než vinaři.“
„To je na tom právě to vzrušující. Experimentovat s různými půdami, odrůdami, plyny je strašně zajímavé. Naučila jsem se to od Morgana…,“ nedokončená věta zůstala překvapeně viset ve vzduchu jako čerstvě oběšený justiční omyl.
„No já si myslel, že máš Rakousko ráda jenom proto, že jsi tam poblíž dvou lidí, kterým se chceš vyhýbat. To přece dává smysl,“ neodpustil si Edouououard.
„Ne, to nebylo fér. Přece si tě beru.“
„Nezapomínej, že jsme zasnoubeni už přes dva roky. Než ses rozhodla, hádali jsme se celé Vánoce. A ani teď nevypadáš příliš šťastně.“

Každá zmínka o Morganovi vyvolala v očích Dinah zajatecký a uštvaný výraz. I když se snažila sebevíc, nemohla na Morgana a svého syna, kterého opustila, úplně zapomenout. Místo pocitu uspokojení z úspěchů, měla ve své hrudi pouze zlomené srdce, do kterého si každá kolem procházející vzpomínka s radostí kopla. Stále jí to proto pohánělo někam dál, neustále zkoušet něco nového v naději, že konečně najde to, co hledá. Zapomnění. To ale nacházela pořád a jenom v alkoholu a v čokoládě. Doufala, že když si vezme Edouououarda a bude se opravdu hodně snažit a přemáhat, budou mít spolu něco jako děti a možná že pak bude schopna zapomenout na to, čeho se musela vzdát.

(11 hlasů, průměr 4.09 z 5)  Načítám ...

1,568 přečtení