Kapitola 14: Osudový zlom

Později večer přišlo k nevyhnutelné hádce mezi Morganem a Dinah. Byli sami ve starém polozříceném sklepě, který přesně dokresloval jejich nálady a pocity. Humus a bláto ležící na podlaze se jim lepili na sandály jako špatné svědomí. Záře ustupujícího měsíce nepřidávala místu na atraktivnosti. Jako vždy Dinah podlehla emocím a obvinila Morgana z toho, že chce Holly a vinice a ji že jenom sprostě využil. Neopomněla dodat, že všechny pocity uspokojení z jejich milování pouze předstírala a není si prý jista, jestli toho bude Holly taky schopna.

„Skutečně si myslíš, že bych byl schopen myslet na Holly a tebe opustit?“ otázal se jí.
„Nezeptal ses mě, jestli si tě vezmu.“
„Promiň, ale lidi se neberou po jednou měsíci důvěrného sblížení. To bych už musel být párkrát ženatý. A taky nevím, jak by se dva lidé, kteří se hádají stejně jako my, mohli vůbec vzít? Pořád doufám, že najdeme způsob, jak tvoje psychické problémy vyřešit. Mám nahoře pár prášků.“
„Kašlu na tvoje podělané prášky! Cpi si je do Holly!“
„Nemyslíš si, že jsi na svatbu trochu mladá?“ Morgan mluvil tiše, s rozvahou, ale něco dávalo tušit, že v jeho mysli propuká peklo. To si ale Dinah neuvědomovala. „A Holly už není na vdávání není mladá, co?“
„Aspoň není žárlivá.“
„Možná, že doopravdy chceš Holly a vinice. Tyhle lidi známe. Vezmou si dceru, zavraždí příbuzné, a když všechno podědí, zbaví se i manželky. Tak takových tady máme plnou vesnici, milý zlatý.“ Vztek Dinah zaslepoval natolik, že se každou chvíli bouchla do hlavy o sloupy podpírající strop sklepa. „Takže ty věříš, že bych dokázal využít ženu k uspokojení svých ambicí?“
„Ano, ano!“ vykřikla vášnivě a převrhla na sebe kýbl s vápnem.
„A neobviňuješ mě náhodou proto, abys mohla jet za Edouououardem?“
„Co je ti do toho.“ K této odpovědi ji přivedl pouze slepý vztek a svou chybu si uvědomila až příliš pozdě, když už ležela na zemi.

Morgan si ofoukl pěstní klouby a sklonil se nad ni. Uchopil ji za paže a drtil je v tak pevném obětí, až Dinah dostala strach, že mu prasknou všechny žíly na čele, které si tuhle podívanou nechtěly nechat ujít.

„Teď ti dám něco na památku, aby sis na mě vzpomněla, až budeš s tím třínohým mrzákem, moje malá holubičko,“ pronesl drsně.

Chytil ji za kožené řemínky, které nosila kolem krku a přitáhl si její hlavu až k svojí, takže byla nucena se dívat do jeho planoucích očí. Viděla v nich sama sebe, jak na něj zírá s doširoka otevřenou pusou. Když k ní naklonil ještě blíž svou zčervenalou a temnou tvář, jejíž známé rysy jí byly najednou cizí, začala se třást.

Ještě nikdy ho neviděla tak rozhněvaného. Přemohlo jí zděšení. Tohohle Morgana neznala. To už nebyl malý roztomilý myšáček, kterého mohla v klidu hladit a krmit, tohle už byl spíš hladový a hodně vzteklý potkan. Morgan se i v hněvu dokázal obvykle výborně ovládat a do chudáka na zemi už pak dlouho nekopal, ale teď Dinah viděla, že se u něj na povrch dostává násilí. V mozku se jí přehledně, jako na lampiónovém průvodu, uspořádaly vzpomínky na všechny ty novinové články, které o Morganovi před lety četla, a zjevně čekaly na ohňostroj. Snažila se mu vytrhnout, ale to se klidně mohla rovnou pokusit o světový rekord ve vzpírání s mrtvolou. Natáhl se na ni tak, že na svém těle cítila dotek jeho nohou. Trhnutím jí rozevřel zip na bundě, jeho ruka se zasunula pod tričko a sklouzla se po jemné křivce citlivě obnažené a zásadně protestující pokožky.

„Jsi moje. Nikdy mu nebudeš patřit. I kdybych mu měl tu třetí nohu urvat a nacpat mu ji do toho jeho namyšleného nosu.“ Žhnoucí teplo jeho ruky zkoumající její naříkající tělo jí otřásalo smysly. Na rtech ucítila Morganovu večeři a vdechovala jeho typickou česnekovou vůni.

„Ach, nedělej to, prosím,“ zkoušela hrát bázlivou holku a snažila se mu zabránit, aby jí vysvlékl tričko s motivem usmívajících se sloních pytláků a nápisem „Nesnáším vegeteriány“.

„Tiše, Dinah, tiše!“ zařval jí do ucha. Pak ji prohnul napůl svlečenou dozadu a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Zatímco se Dinah zmítala v jeho pažích, dlouze a nenasytně jí líbal zbytek oblečení. Po několika kuckavých pokusech přesunul raději svá ústa na její a plenil je jako křižáci tu poslední dědinu před Jeruzalémem. Jeho tmavá a nemytá hlava klesla do jizvy na krku po operaci kýly, kde tehdy neměli chirurgové zrovna svůj den, a jeho rty přejížděly po křivce jejího hrdla. S každým polibkem se Dinah šířila slabost a závrať jako pervitin v těle pacienta s těžkou anémií.

Ruce měla přitlačené k jeho hrudníku a její nehty se zarývaly Morganovy přímo do kostí. Morgan se ústy vrátil k jejím šatům a přinutil Dinah, aby mu pomohla vyndat šňůrky od kapuce z hrtanu. Na oplátku jí zajel do úst jazykem, až se její hněv změnil v tepající touhu po zubní pastě. Náhle ho Dinah začala chtít stejně jako on ji.

Její bojovnost opadla a Morganovy drsné polibky ztratily na přesvědčivosti. Jeho ruce si už nechtěly její tělo podmanit a dobýt, spíš by uvítaly kousek mýdla a teplou vodu. Dinah i přesto cítila v jeho dotycích zkušenou něhu a bez dechu prosila o další příděl. Po tvářích jí proudem stékaly kapky začínajícího deště, které se přes staré hadry od benzínu na půdě prosákly až do sklepa. Uvědomovala si, jakou moc nad ní má. Bylo to jako tehdy, když se přihlásila do poskakující Sekty bulimistů sedmé večere. Tělem jí probíhaly sladké křeče.

„Nechci tě milovat,“ vykřikla. „Příliš mi to ubližuje. Nemám žádné pohodlí.“

„Jenom proto, že jsi tak zabedněná a nedokážeš pochopit, že mi na tobě záleží,“ vysvětloval Morgan cihlové zdi, do které se několikrát nešetrně udeřil hlavou. „Nedokážeš pochopit, že tím, že mi nevěříš, ubližuješ sama sobě? Ještě chvíli a budeš zralá do blázince. Proč chceš zničit naši lásku? Dinah, jsi jediná žena, kterou jsem kdy letos miloval. Jak tě o tom mám, sakra, přesvědčit?“ Sklonil hlavu na její hruď a dal se do hledání ňader. Jejich nepřítomnost po chvilce přisoudil okolnímu šeru a Dinah proto políbil aspoň na pupík. „Mám tě rád, Hol…ech, Dinah.“

Tělem se jí valily vlny rozkoše jako elektrický proud tělem velryby. Zasténala a vypjala se celá proti Morganovi. Se zatajeným dechem sledovala, jak se svět kolem ní rozplývá. Chvílemi jí připadal barevný a nejasný jako staré vzácné plátno renesančního mistra a víc než cokoliv jí tato chvíle s Morganem připomínala jeden konkrétní Breughelův obraz Triumf smrti. Okouzleně sledovala, jak se po ní Morganovo dlouhé bílé tělo plazí a slibuje jí to, čemu ani nemohla věřit. Když jí omylem sklouzl botou mezi nohy, pronikl jí rozechvělý paprsek vzrušení.

Čas slov skončil. Neodporovala, když ji za nohy přetáhl na svazek plesnivé slámy, protože jeho kolena už nebyly to, co dříve. Tu noc bylo jejich milování ještě sladce zoufalejší, protože mu předcházela hádka a teplota ve sklepě dala málokdy dohromady více než tři stupně. Smysly Dinah vášnivě reagovaly na Morganovu náruživost. Bral si ji znovu a znovu, jako kdyby mu jedna ostuda za noc byla málo.

Po milování, když se Dinah odlepila od Morganova trička a Morgan vedle ní omdlel, se její pochyby vrátily, i když se je snažila zahnat někam do kouta a postříkat travexem. Přemýšlela o tom, kolikrát se zastával Holly, jak často se spolu někam vytráceli a jak je Holly vedle ní krásná. Dinah si nejvíce uvědomila to, že kdyby se byla nenarodila, byl by Morgan pro Holly volný a získal by sňatkem s ní právo na to, pokazit si život úplně novým originálním způsobem. Taky by mu určitě připadly všechny vinice. Možná by bylo pro oba lepší, kdyby si vzal Holly a já skočila pod Shinkansen, pomyslela si unaveně.

Milovat Morgana bylo natolik ubíjející hlavně proto, že její láska zesilovala všechnu její žárlivost a nejistotu. Strach z toho, že o něj přijde, byl v žebříčku jejích emocí tak vysoko, že to vypadalo, jakoby se nahoru dostal rychlovýtahem, zatímco ostatní city se upachtěně plahočily po požárním schodišti. Dinah se bála, že ho po probuzení zase otráví nějakým svým citovým průjmem. Bude muset být velice opatrná.

Ospale sebou trhl a jednu jí natáhl. Při jeho letmém dotyku se Dinah zrychlil tep. Kéž by ho nenáviděla tak moc, jak ho miluje. Týdny by ho skládali dohromady.

„Holly? Dinah? To jsi ty? Už věříš, že tě mám rád? Dneska večer mě to stálo málem život, abych ti to dokázal.“
„Sex není totéž, co láska,“ vzpomněla si Dinah na hlavní myšlenku jejího nejoblíbenějšího německého romantického filmu Zbloudilá srdce.
„Někdy ano. Aspoň pro nás, ze speciálních jednotek.“
„Ne vždycky.“
„Asi ne, ale přál bych si, abys nebyla takovou obětí své vlastní povahy. Když něco doopravdy chceš, vždycky se bojíš, že o to přijdeš. A když už se náhodou o něco nebojíš, tak je to tím, že to vlastně ani doopravdy nechceš a jen si namlouváš, že se to chceš a svůj strach o to na sebe jen hraješ. Říká se tomu myslím cibofobie, trpěl jsem tím po útěku z ruského lágru, ale nečekám, že bys tomu rozuměla. Musíš se naučit důvěřovat.“

Nelíbilo se jí, že za všechno dává vinu její žárlivosti a komplexu méněcennosti. „Co když ti nikdy nebudu moct důvěřovat?“
„Ano, a tomuhle se říká paranoia.“ Morgan byl naštěstí zabraný do svých vlastních smyšlených vzpomínek, že ani nevzal v potaz důležitost poslední poznámky. Dinah, vědoma si tenkého ledu, po kterém se klouzala k jezu, pokračovala dál: „Možná, že v tom není jen Holly, nebo charakterová vada. Možná za to můžeš ty. Jak ti můžu věřit, Morgane? Jak si vůbec můžu být jistá, že nebudeš stejný jako tvoje matka. Kdy začneš brát drogy? A co když mi pak ublížíš jako jí? Nechce se mi o sobě číst v černé kronice.“

Morganův obličej zachvátil silný tik. Jeho temný a neklidný pohled ji zmrazil. „Takže takhle to tedy je. Pořád ve mně vidíš sadistickou zrůdu a netvora jenom náhodou chodícího po dvou, přiznej se.“
„Tak nějak to tam psali.“
„Novináři jsou jenom hnůj a póvl, který bych nejraděj vymetl někam na skládku a nelítostně zmasakroval. Já a násilník! A ti, co jim věří, jsou stejná špína. Nikdy pro tebe nebudu dost dobrý, co?“

Odtáhl ruku z jejich vlasů a instinktivně si ji otřel o slámu. Byl rozzlobenější než kdykoliv předtím, tak rozhněvaný, že se Dinah bála, že si něco udělá. Ale namísto toho vstal a ve tmě se rychle a velmi nekonvenčně oblékl. „Jeď za Edouououardem. S tím svým neposkvrněným rodokmenem by ti měl vyhovovat daleko líp než já. Ale to by ti myslím vyhovoval i jezevec.“

Když si Morgan oblékl poslední kus šatstva, což bylo cosi hnědého z války, vyklopýtal ven. Zůstala ležet a třásla, když ho viděla odcházet, ale byla příliš tvrdohlavá, pyšná a neoblečená, a tak za ním nevyběhla a nepoprosila o prominutí. Když se později vrátila do domu, viděla ho, jak v jídelně hovoří s Holly a hustí do ní nějaké svoje veselé příhody z vietnamské džungle. Vyběhla po schodech do svého pokojíku a jejich oči se v dlouhém všeříkajícím pohledu nestřetly.

Protože se jí Morgan stále vyhýbal, mozek zatemňující pýcha přiměla Dinah přijmout pozvání hraběte a o dva dny později sedla na autobus a odjela do Francie. Naivně věřila, že jestli ji má Morgan opravdu skutečně rád, pokusí se o sebevraždu a potom se s ní na ARU usmíří. Morgan měl však zřejmě jiné starosti, vinice potřebovaly jeho bič a právě teď nastávalo nejrušnější období roku. Čtyři týdny Morganovi nenapsala ani nezavolala. Jediný korespondenční lístek, který od něj dostala, poslala zpět neotevřený. Aspoň si myslela, že to tak bude působit, když pod adresu dopíše něco o tom, ať se ten chudák nesnaží, že to stejně nikdy nebude číst.

Dinah zamyšleně hleděla do zdi – zvyk, který odkoukala od svého dědečka. Právě se vrátila od veterináře ve vesnici a přemýšlela, které místo na stěně ještě nemá dostatečně nastudované, když do místnosti s náramným dusotem vbelhal Edouououard. Výstup po schodech mu dal evidentně zabrat, sotva dýchal a třetí nohu se mu povedlo zaseknout v železném zábradlí schodiště.

„Dinah-„

„Otočila se k Edouououardovi a na její bledou tvář dopadlo plnou silou bledé světlo ze špinavého okna. Tento kontrast ještě více zdůraznil její tragické postavení v životě.

„Máš tady telegram z Rakouska,“ řekl.
Kdyby jí zvěstoval zprávu o vyvraždění vesnice, nezamávalo by to s ní tak, jako tento malý kousek papíru.
„Přišlo to už před třemi dny, ale ty máš pokoj až ve třetím patře…,“ omlouval se Edouououard.

Srdce Dinah se na chvíli zastavilo a prsty se jí třásly jako chirurgovi na ranní po mohutné oslavě. Celý její život závisel na bezzubé naději, že je to telegram od Morgana, že ji miluje, že jí prosí, aby se vrátila, že nějakým kouzlem ví, jak po něm touží. Očekávala od těch pár řádek mnoho a sama si toho byla vědoma. Vlastně by jí stačilo, kdyby tam byla aspoň jedna věc.

Neštěstí nechodí po horách, neštěstí má rádo společnost a nepohrdne ani malými zvířátky. Přečetla ta strašná slova a zbledla na kost. Telegram byl od Bruceho, ne od Morgana. Stručné sdělení se jí vypálilo do srdce tak nesmazatelně jako nelegální software na zapisovatelný CD ROM.

„Holly a Morgan se dnes vzali.“ Nic víc v telegramu nebylo. Nic od samotného Morgana. Jen někdo z pošty tam zřejmě v návalu radosti přikreslil hodně obscénní obrázek.

„Co je, Dinah?“
„Ach, Edouououarde,“ vrhla se mu do kachního náručí. „Morgan si vzal Holly! A já s ním čekám malého parchanta! Co mám dělat?“

(18 hlasů, průměr 4.61 z 5)  Načítám ...

1,634 přečtení