Kapitola 12: Sex, déšť a chaluhy

Budova ranče, stojícího na útesech spadajícího do Neziderského jezera, byla stejně velká jako očekávání Dinah a stejně tak pokřivená. Její architekt neměl zrovna svůj den, když ji navrhoval, a když spatřili vnitřek budovy, došli k názoru, že neměl svůj nejspíš celý život. Do každého pokoje vedlo vždy několik schodů a to buď dolů, nebo nahoru, to podle toho, jak moc byla v tom místě křivá podlaha. Místnosti by mohly být zařízeny spartánsky, kdyby se do nich někdo obtěžoval dát aspoň židli. Obrovská jídelna navozovala dojem, že v ní musel denně jíst celý dav koní. Štokrlata kolem několika koryt, která vedla z kuchyně a mírně svažující končila v díře ve zdi a v jezeru, dávala tušit, že už jen slovo komfort je zde samo komfortem.

„Morgane, komu tohle patří?“
„Říkal jsem ti, že jedné známé.“
„Musela být hrozně šílená.“
„A taky slavná, moje zvědavá holčičko.“ Na chvíli se s blaženým úsměvem zasnil a pak dodal: „Je to herečka. Možná ji znáš z filmů jako Dvanáct důvod proč koupit super osvěžující nafukovací lehátko pro hrocha či Neuvěřitelná cena kompletu deseti kompaktních disků Veselé pohřební pochody.“ „Dělá to, co tvoje matka?“
„Jako dělávala moje matka.“ Jeho hlas opět zvážněl. „Dinah, nechci o ní mluvit. Bylo to strašné.“
Ani ona najednou nechtěla o tomto tématu hovořit. Bylo to příliš nebezpečné a Dinah nechtěla riskovat nějakou tu ránu.
„Moje známá chová koně. Plnokrevné araby,“ poznamenal Morgan. „Poručil jsem stájníkovi Igorovi, aby nám dva osedlal. Řekl, že má kobylu, která je dost pomalá i na tebe.“
Teď uprostřed noci se chce Morgan projet na koni, když Dinah touží jenom po jeho objetí! Je vůbec normální? Byla zklamaná a rozhněvaná. To už se rovnou mohla dívat do zdi.
„Dej mi hřebce! Umím jezdit stejně dobře jako ty! Ze mě mají koně strach.“
„No, to ti věřím. Ale jezdit jako já stejně neumíš.“
„Umím!“
„Ale ale, z mého koťátka se stala lvice.“
„Morgane, já opravdu umím jezdit stejně dobře jako ty.“
„Určitě ne, lhářko,“ popichoval ji. „Teď už vidím, že se ve mně vůbec nevyznáš. Bylo by od tebe moudré, kdybys mě aspoň nechala v přesvědčení, že některé věci umím líp než ty a že vím víc.“
Neviděla jiskřičky v jeho očích. Sluneční brýle jsou obecně dobrý nápad, ale u petrolejové lampy své kouzlo ztrácí.
„To jsou staromódní názory puritánských vidláků.“
„Od tebe to sedí. Ale ty názory mají něco do sebe. Dnes v noci pojedeš na klisně. Nechci, abys byla podusaná, než se… s tebou budu milovat. Už tak tam bude hodně krve.“
„Odmítám se nechat komandovat od chlapa.“
„Tak to se nikdy v životě nebudeme nudit,“ odpověděl nevzrušeně. „Protože já nemám v úmyslu nechat se komandovat hysterickou ženskou.“

Rukou jí přejel po štíhlém krku a otočil si ji přední částí hlavy k sobě. Na okamžik přestala dýchat. Pak se jeho ústa přitiskla na její pootevřené rty a Dinah v jeho dechu ucítila slabou vůni camelek a absintu. Tlak jeho ruky na meziobratlové destičky v oblasti beder zohnul její tělo do slabě lordózovitého tva­ru.

„Otevři ústa, Dinah,“ přikázal drsným šepotem.

Uposlechla a Morgan ji políbil, zpočátku lehce a pak hlouběji. Jazykem smyslně zkoumal její mandle. V žilách se jí rozhořel divoký oheň. Hladil ji a laskal a jeho prsty jí jezdily po čtyřproužkové mikině a dotýkaly se jí tam, kde ještě nikdo předtím neměl odvahu.

Ozvalo se zaklepání a Dinah s Morganem se bleskově odtáhli od sebe. Jejich těla hořela touhou a byla celá napnutá. Naproti tomu se za dveřmi křivil Igor, který jim přišel říct, že jejich koně jsou připraveni.
Morgan si povzdechl. „Ach ano, koně. Díky, Igore. Tu máš za ochotu, kup si nějaké prášky.“ Morgan obdaroval chudáka hrstí drobných.

Oba arabové, kteří na ně čekali ve stáji, nebudili právě dojem divokých nespoutaných přírodních živlů. Morganův kůň byl na kost vyhublý jako něco, co spadlo do vyschlé studny a rok to tam leželo. Stál sotva na nohou a evidentně měl problémy už se sedlem, pod jehož tíhou se mu občas podlomily nohy.

„Říkáme mu Gándí,“ přispěl s informací Igor. „A toto je Princezna.“ Sluha ukázal na cosi černého a zoufalého v rohu stáje, co Morgan původně mylně považoval za kupku hnoje. Po chvilce přemlouvání a nadávání se však mohli oba konečně vydat na romantickou noční projížďku.

Ve vlhkém bahně se ozval zvuk kopyt. Před oběma jezdci se táhlo pobřeží jako černá stuha na smutečním věnci. Vlny znuděně narážely do kamenů, kterými byla pláž jen poseta. Jejich šum byl jen občas přerušen zakuňkáním vystrašené žáby.
Dinah se pohybovala před Morganem a každou chvíli musela své klisně dodávat odvahu k dalšímu kroku. Za sebou slyšela nemocné zaržání Gándího, na kterého Morgan marně křičel, aby se ještě jednou zvedl.

„Dinah, počkej,“ vykřikl Morgan. „Vyhrála jsi.“

Rozesmála se, protože jí vítězství nedalo příliš práce. Morgan si totiž ve stáji nevšiml, že Gándímu schází jedna noha. Úzká pláž byla dlouhá, nejméně kilometr bahna, na kterém mohli závodit. Oni ujeli sotva pět metrů. Věděla, že myslel na koně, když na ni zavolal. Mezi ostrými kameny hrozilo nebezpečí, že kůň přijde i o druhou nohu. To už by Morganovi trvalo teprve dlouho, než by se dostal zpět k ranči.

Zvolna se otočila a dokulhala zpět k nim. Chvíli se pak ještě potáceli na koních vedle sebe, než Morganův hřebec totálně zkolaboval a navždy klesl k zemi. Morgan poté přiběhl k Dinah a pomáhal jí ze sedla dolů. Uchopil otěže obou koní a volnou rukou ji setřásl. Po cestě dolů ji políbil. Ucítila na jeho rtech chuť sinic, výraznou chuť ropnými skvrnami zkoušeného jezera. Naplnila ji vlna rozkoše. Její touha byla tak velká, že se málem svalila na zem. Ten bezdechý příslib vášně, který si navzájem dali, byl víc než obyčejná láska, ta se mohla vedle tohoto citu pouze plaše schovávat za rohem. Když ji držel za hlavu ve tmě ozařované jenom kandelábrem z nedalekého kravína, věděla, že je neodvolatelně připoutána k tomuto muži, že už nemůže milovat nikoho jiného. Po celý život ji bude pronásledovat tento okamžik, tato kouzelná jiskřivá chvíle, tato nezapomenutelná hodina, podobně jako později jedenácté září.

Líbal ji znova a znova a Dinah si pomyslela, že všechno, co slyšela Nedvědy zpívat o lásce, je úplný houby proti tomu, co teď prožívá. Nevěřila, že splynutí dvou humanoidních tvorů opačného pohlaví může být takhle kouzelné, zároveň divoké a nespoutané a současně něžné a krásné a pochopitelně nádherné a povznášející, plné citu, uspokojení a vášně! Dinah pomalu ztrácela nad svými myšlenkami kontrolu.

Pomalu se od něj se smíchem odtrhla. Byla šťastná jako malý vepřík a bezvýhradně věřila, že mezi ně nikdy nikdo nevstoupí, leda snad extrémně tenký člověk. Morgan odsunul na stranu rozcuchanou změť jejich černých vlasů, uchopil ji do náručí a odvlekl ji na malé chráněné místo, kde blízko pobřeží vyrůstal malý hájek chaluh. Na ně rozprostřel přikrývku a stáhl ji vedle sebe.

Opět ji vlasy přiťápl k uším, aby mohl sledovat její obličej. Přejel rukou po linii její tváře a málem přitom zabloudil. Dinah si nikdy nepřipadala tak svobodná, tak plná života. Ten pocit byl omamující, intenzivní a sladký zároveň. Setkali se pohledem. Jeho oči pronikly až na dno duše, kde ale nic nového neobjevily.

Beze slova jí začal rozepínat teplákovku. Zip se zadrhnul hned pod krkem, avšak Morgan jej zkušeným pohybem urval a sundal z ní i ostatní kusy její garderoby. Svlékl jí i krajkovou podprsenku po babičce. Když její osvobozená ňadra udiveně pohlédla na svět a jeho ruce se k nim okamžitě přilepily, zachvěla se. Vždy se za svá ňadra styděla a považovala je za vulgární, protože u mužů vyvolávala nežádoucí pozornost, o které ji ovšem spolužáci tvrdili, že jde o pohled zkušeného kriminalisty hledajícího stopy po nezvěstném. Teď však necítila vůči přírodě žádnou zášť, protože Morgan právě v této chvíli neměl zjevně na slaboduché vtípky ani pomyšlení. Byl plně zaujat její postavou a nenasytným pohledem válcoval její kypré tělo.

Zašeptal jí do břicha: „Jsi překrásná, Dinah. Teď v noci více než ve dne. Kdybys byla ještě o něco krásnější, museli by tě zakázat.“
„Někde mě už zakázali,“ vzpomněla si Dinah na turné se základní školou.

Ale Dinah si skutečně připadala krásná, když se nad ní Morgan sehnul, něžně ji políbil a pod tlakem jeho těžkého dechu pootevřela ústa. Jeho ruce jí klouzaly po těle, po jejích ňadrech a při pátrání po nich občas zabloudily v mokré trávě či v okolních roztroušených kosodřevinách. Jeho prsty hladily její nahá stehna, zatímco Morgan v mysli zuřivě obracel stránky učebnice přírodopisu pro sedmou třídu a hledal tu správnou stránku. Když k ní konečně dorazil, zjistil, že je vytržená a vyměněná za pytlík skleněnek. Nakonec se ale bez ní obešel, konečky prstů objevily její pohlaví samy a dotkly se ho.
Zhluboka se nadechla a téměř pocítila stud nad vlhkým teplem, které jeho hlazení vyvolávalo a srdce jí začalo pomalu sem a tam vynechávat. Její nejistota rostla a náhle měla chuť říci Morganovi dost. Uvědomila si ale, jak by ho tím asi naštvala a tak mu nechala své chvějící se tělo i nadále. Šeptal jí do ucha něco uklidňujícího a tišícího. Příliš se v těchto věcech příliš nevyznal, Dinah mu rozuměla pouze: „Aspirin, paralen, ibuprofen“. I tak oceňovala jeho snahu dlouhými polibky, které ji Morgan stejně vášnivě vracel. Brzy již byly tyto podivně nové důvěrnosti tak příjemné a žádoucí, že se již Dinah přestala cítit provinile a dožadovala se dalšího pravidelného přísunu něžností.

Konečně ji přestal laskat a svlékl se. Pozorovala jeho postavu, která se bez košile málem celá zhroutila sama do sebe, když už ji nedrželo nic pohromadě. Sebral se, uchopil její horké tělo opět do náručí a Dinah se při klouzavém smyslném dotyku nahých těl zatřásla. Vděčně ho drbala za ušima, jako jí to dělávaly návštěvy v zoo. Její ruce pak sklouzly níž a uchopily Morgana kolem pasu, jako by ho chtěly udržet navždy.

„Pomalu, miláčku,“ zahekal Morgan. „Ach, Dinah, lásko moje…něco mě tlačí…“ Přesunul se nad ni a velice jemně a pomalu se vnořil do nepředstavitelného tepla jejího těla, stejně opatrně, jako Belzoni do Sethiho hrobky v Údolí králů. Jeho tělo bylo pevné a tuhé, jako pružina v digitálkách.

Oba tiše vzlykli a zachvěli se. Morgan v ní zůstal dlouhou dobu bez sebemenšího pohybu, až se lekla, že je mrtvý. Ucítila jeho rty na svých víčkách a ruce, které ji hladily po tvářích. Tělem se jí rozšířila rozechvělá slabost.
„Bolelo tě to?“ zašeptala soucitně.
Morgan se bál, že by mohla odejít a tak zdánlivě drsným hlasem odpověděl:
„To víš, že ne. My ze speciálních jednotek jsme na takovéto…“ Nenechala ho domluvit a vtiskla mu vlhký polibek. Pažemi objala jeho krk a hladila ho po zádech, která byla mokrá od začínajícího drobného deště. Políbil ji a její rty a jazyk zareagovaly na jeho polibek divoce a s touhou po zapomnění na tento trapný okamžik.

Neklidně se pohnula a tento pohyb vyhecoval Morgana k další akci. Pomalu se v ní začal pohybovat v rytmu, který ze všeho nejvíc připomínal rezavého robota v prvních tanečních, nicméně Dinah stačil a vyvolával v ní hluboké ženské uspokojení.

Líbilo se jí, jak ji jeho ruce svírají, jak jí šeptá do ucha nesouvislé holé věty bez podmětu, bez přísudku a často i bez zjevného smyslu. Krátká a mírná bolest, kterou cítila na počátku, byla pryč a v Dinah se pomalu začaly vzdouvat mohutné záplavové vlny rozkoše. Její tělo začalo pomalu reagovat na smyslný požitek z milování, při kterém mizely všechny pocity viny a studu a vše nahrazovala extáze naplnění. Pevně ho sevřela za krk a její nově probuzené tělo se k němu hladově vzepjalo.

Náhle si připadala, jako kdyby se jí zmocnila neznámá síla a vyzdvihla ji v neuvěřitelném víru emocí. Znovu a znovu vykřikovala jeho jméno i jména ostatních lidí, která ji zrovna přišla na jazyk. Morgan se zmohl na pouhé „zde!“ u svého jména. Pak začala tiše vzlykat a posmrkávat, přemožena něžnou krásou svého zážitku. Konečně divoké kouzlo pominulo, ale neuvěřitelná sladkost jeho pevného objetí přetrvávala.

Pomalu si začala uvědomovat okolní svět, intenzivní pach chaluh v sílícím dešti, hukot temné vody na skaliskách a smutné ržání Princezny nad osudem svého druha.

Dinah zůstala v jeho objetí pod nepromokavým spacím pytlem a přes rychle plynoucí mraky na ně občas mrkl měsíc v úplňku. Dříve jí dědeček děsil hrůzostrašnými historkami o svém sousedovi, který se za úplňku měnil v obrovské zubaté monstrum a žral lidi, ale dnes Dinah strach neměla. Její hlava byla opřená o Morganovu hruď a ona věděla, že teď by ji před takovou obludou ubránil. Morgan se třásl a nebyl si tím tak jistý.

V neděli večer, když se Morgan a Dinah vraceli na Kirstenovy vinice, opět pršelo. Těžké mraky se přelévaly přes vrcholky zalesněných kopců a v údolích se znuděně povalovaly cáry mlhy. Slunce si na dnešní den vzalo neplacené volno a jen slabé šero na západě potvrzovalo jeho neúčast. Morgan měl jednu ruku položenou na jejích ramennou a v druhé ležérně přidržoval camelku. Volant řídil zkušeně nohama. Dinah si položila ruku na jeho stehno a občas přeřadila rychlost. Hovořili tiše, zastřeným hlasem, jejich srdce byla naplněná vzpomínkami na nově objevené rozkoše. Občas si navzájem povzdechli a zasněně si pohlédli do brýlí.

Když se před nimi automaticky otevřely dveře garáže a naučení brigádníci se uklonili a poodešli, viděli, že na Morganově místě stála štíhlý béžový Favorit. Okamžitě nastalo ticho.

„Ale to je přece Hollyino auto,“ přiškrceným hlasem pronesla Dinah a nemohla v sobě potlačit starou žárlivost, která se jí najednou zmocnila. Celá se rozklepala.
„Tak marnotratná dcera se vrátila domů. Jsem zvědavý, jestli Bruce bude k večeři podávat pečené ledňáčky. Abych pravdu řekl, už mám celkem hlad.“ Dinah strnula nad jeho cynismem, který se v Morganově hlasu ozval. Snažila se uklidnit a najít v kabelce nějaké prášky. Morgan se ji snažil uklidnit polibkem na čelo, ale s cigaretou v puse neměla tato snaha patřičný dopad. Hleděl na ni a věděl zcela přesně, co ji trápí.

„Snaž se být velkodušná, lásko. Máš toho v srdci tolik a dívky jako Holly nemají na tomto světě nic, než jen svou krásu, šarm a půvab. Vím to. Kdysi nás poslali s výsadkovou skupinou na Gibraltar…“
Dinah už ho neposlouchala. Ještě Holly ani neviděl a už se jí zastává. Ničema.

(26 hlasů, průměr 4.73 z 5)  Načítám ...

2,281 přečtení