Kapitola 10: Románek začíná

Když s omluvným mumláním stahoval okýnko, Dinah se zachvěla. Morgan si myslel, že to bude zimou a opět se chopil kličky okna, které se ovšem beznadějně zaseklo v té nejnižší poloze. Sundal si bundu a neobratně ji přehodil přes její velkou hlavu. Léta s ním žila ve stejném domě, spala ve vedlejší ložnici a chodila na stejný záchod. Měla by mít pocit, že je to její starší bratr, ale nic takového necítila. Nikdy předtím si nikoho víc tak neuvědomovala jako muže. Vlastně už jenom Nicka Slaughtera. Pozorovala úzkost jeho ramen, cítila svěží vůni spáleného filtru, kterou kolem sebe šířil, vnímala jeho temnou přítomnost vedle sebe. Upravila si jeho teplákovou bundu Pama. Být s ním bylo nebezpečně příjemné. Když jí náhodou přejel rukou po uchu, cítila, jak se jí v žilách rozhořívá ten starý zrádný ohýnek naděje.

„Nechovala jsem se k tobě příliš hezky,“ zašeptala.

Díval se na ni a cosi v Morganových očích se ji snažilo zhypnotizovat. Možná, že to měl skutečně v úmyslu, jeho prsty si začaly pohrávat s lesklým přívěškem na krku ve tvaru dialyzátoru – darem od jeho chorobami prolezlého strýce. V přítmí UAZu mu však byla tato hra se světlem platná jako turistovi nafukovací lehátko v hydrocentrále, a tak toho zklamaně nechal.

„Svým způsobem máš pravdu, Dinah. Vlastně ses ke mně chovala hůř, než kdokoliv předtím, včetně mého učitele slušného chování. Ale na druhou stranu jsi riskovala svou kůži, když jsi mi tehdy málem zachránila život. A dovolila jsi mi tady zůstat, i když se ti to zrovna nelíbilo a večer jsi kvůli mně pak probrečela celou noc i ráno. Nezapomněl jsem na to, Dinah, z toho stropu na mě kape ještě teď a za všechno vděčím tobě.“
„Možná bych se k tobě chovala dřív jinak, kdybys mi tohle řekl.“
„Ty se pořád jenom vymlouváš. Stejně jsem ti to říct nemohl, vůbec sis mě nepustila k tomu, hm…, k tělu. A možná to tak bylo lepší.“
„Proč?“
„Už jsem ti to jednou řekl, musíš poslouchat.“
Myslí tím, jak ji tenkrát políbil? Nebo jak na ni tenkrát v zimě nenápadně poštval toho ledního medvěda?
„Morgane, chtěla… chtěla bych ti možná říct, že se mi po tobě bude asi trošku, ne přímo stýskat, ale že tu budeš tak nějak snad chybět. Teda všeobecně. Echm.“
„To má být vyznání lásky? To…“ Než stačil dopovědět, vrhla se mu do náručí a objala ho teplákovou soupravou. Po tvářích jí stékaly slzy jako rajčata. „Byla jsem na tebe zlá, protože jsem blbá kráva. Žárlila jsem na tebe a na dědečka. I na tu ubožačku Gracielu.“

Tiskl její neohrabané tělo k volantu. Cítila, jak se jí páčka od blinkru něžně zarývá do zátylku. Poděšeně ji pohladil po vlasech. „Já vím, miláčku. Já vím. Nemusíš se mi omlouvat, že jsi taková, jaká jsi. Nikdo nemůže za to, v jaké rodině se narodí. Miláčku.“
„A teď, když odjíždíš, tak nechci, abys šel.“

Jeho rty jí přejely po tváři ve sladkém, bratrském polaskání. Skončilo však příliš brzy, než aby se přeměnilo v něco nespoutanějšího a zvrácenějšího. Dinah se náhle otočila a začala s klikou UAZu lomcovat tak prudce, že měl Morgan strach, aby nevyvalila celé dveře z pantů. Nahnul se tedy přes ni a vymáčkl ji zapadlou páčku dveřního zámku. Dinah se vykulila do bláta a hlavou se klepla o pohozenou zeleninovou přepravku.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl Morgan.
„Ty mě taky.“ Její tvář byla zbrázděna výčitkami.

Pak byl pryč, a když běžela do domu a do svého kotce, po tvářích se ji řinuly horké slzy. Plakala, jako kdyby jí pukalo srdce a náhle si uvědomila, že přesně to se s ní teď děje. Na vině dnes však nebyl její starý kardiostimulátor McLaren na čtyř a půl voltovou plochou baterii, ale něco úplně jiného. Milovala ho, a ne jako bratra nebo svého mrtvého koně. Možná, že ho milovala vždycky. Ale uvědomila si to až příliš pozdě. Proč se k němu chovala tak strašně? Kdyby se jen vrátil, určitě by našla způsob, kterým by mu dala najevo, jak strašně moc ho asi miluje.



První týden po Morganově odchodu na vinice a sklepy sestoupil smutek. Vypadlo to, jako kdyby někdo umřel – všude ticho a podezřelý smrad. Ten tam býval ze zkažených vín pořád, ale v této době to bylo ještě horší. Dědeček se uzavíral na dlouhou dobu ve svém pokoji, seděl tam u kamen a byl každý večer velmi nervózní. I ostatní byli zasmušilí, hlavně Graciela, která byla zvyklá rozmazlovat Morgana všelijakými zvěrstvy spáchanými na nevinných zvířatech.

Dinah byla zoufalá, ale přes všechen svůj zármutek se bála ještě více o Bruceho. Náhle jakoby zestárl o deset let a přešel tak plynule ze stádia života, do stádia půlnoční přízrak na hradní věži. Na vinice již vůbec nechodil a trávil dny apatickým hleděním do zdi. Po třech týdnech byla zeď v jeho pokoji tak vyhleděná, že ji museli nechat znovu natřít a vyrovnat. Vypadalo to, že ztratil o vše zájem. Přála si, aby se stalo něco, co by dědečka vytrhlo z jeho letargie.

Měla skoro radost, když se v telefonu ozvala Holly. Dinah věděla, že její sestra je v nějakém maléru, protože Bruce vypil tři litry vína naráz a okamžitě odjel do San Francisca. Že by opět trojčata? Hlavně ale, že se do dědečka vrátil život, i když to byl chmurný vztek. Když spěchal za Holly na polikliniku, poprvé v životě nepociťovala Dinah svoji obvyklou žárlivost.

Toho dne, kdy Bruce odjel do města, přišla Dinah domů utrmácená pěšky. Vystrašený řidič autobusu ji tentokrát vyvlekl z vozidla už sto metrů za školou. Když pomalu přicházela k polorozbořené trosce svého domova, byla příliš zaneprázdněná myšlenkami na svou další ostudu v tělocviku a nevnímala, jaký je krásný den. V polích se mezi řádky vesničanů klátilo několik zbídačených stébel obilí a nekonečné množství rudých květů jakéhosi plevele vytvářelo z protějšího kopce prvomájový průvod v okolí Kremlu. Pod chuchvalci bílých oblaků se neslyšně vznášela sova pálená a s majestátní vyplašeností se vyhýbala salvám z protiletadlového kulometu bratří Heinrichů.

Slyšela své jméno a zastřený mužský hlas pro ni zazněl jako sykot otevírané plechovky piva pro hladového bezdomovce. Vzhlédla a smutek na její tváři vystřídal zmatek a stín právě zasažené sovy letící na slunce. Z protější strany se opět ozval hlas, jenž i teď nebyl přes radostné výkřiky bratrů Heinrichových slyšet.

„Dinah, tady jsem.“ Konečně porozuměla slovům. Jako v laciném romantickém filmu se otočila na sandálech a uviděla ho. Na druhé straně silnice stál ve svodidlech zaparkovaný Morganův UAZ. Opíral se o něj svým typicky malátným způsobem a zjevně na ni nečekal. Nikdy jí nepřipadal krásnější. Slunce mu řádilo v ustupujícím porostu vlasů a jeho postoj jakoby říkal „… a vy mi chcete něco povídat o holocaustu?“ Pokrčená kdysi bílá košile a džíny, které držely po hromadě spíš jen ze zvyku, zvýrazňovaly tvary jeho vychrtlého těla.

Den byl chladný, ale když spatřila Morganovu štíhlou, vysokou a přitom podlomenou postavu, vkradlo se jí do těla poťouchle usmívající se horko. Přelétla přes silnici, přičemž málem smetla domíchávač betonu a na tváři se jí náhle objevil úsměv stejně zářivý, jako ten, který právě opustil Morganovu tvář.

„Myslela jsem, že už nežiješ,“ vykřikla, zatímco jí vzal tašku a mrskl s ní na korbu auta. Prsty se přitom klepl o postranice.
„Já si myslel to samé. O tobě,“ zamumlal.
„Ale vrátil ses.“ Dinah si kdesi vzdáleně uvědomovala, že jestli bude konverzaci pokračovat v tomto duchu, klesne informační hodnota její řeči někam hluboko k absolutní nule.
„Já, nechtěl jsem být pryč. Proto jsem přijel.“
„A proč?“
„Myslím, že to víš,“ ozval se jeho najednou nesmělý hlas. „Kdybych ti to řekl rovnou, byla by z tebe ještě větší nafoukaná kráva, než jsi teď.“ Pokus o kompliment nevyšel podle jeho představ, ale Dinah byla do něj natolik zblázněná, že nad jeho slovy ani moc nepřemýšlela.
„Já bych byla ráda nafoukaná kráva,“ zašeptala a svinula se mu v náručí.

„Chci, abys byla moje. Si teda myslím, že to chci.“ Povšiml si jejího vylekaného pohledu. I ona to chtěla. Jeho velké ruce ji objaly kolem pasu a snažily se ji dostat do auta. Nešlo to lehce a Dinah utrpěla nejednu bouli na čele. Když se to povedlo, nasedl si vyčerpaný Morgan vedle ní.

„Morgane, v životě jsem nebyla tak nešťastná, jako když jsi odešel.“
„Já už kdysi jo.“
„Stýskalo se mi po tobě,“ přiznala se. Morgan se nepřiznal a statečně mlčel. Mozolnatým prstem jí zvedl bradu a přinutil ji, aby se na něj podívala. Její srdce dostalo po delší době další várku několika voltů navíc. Jeho tmavá a ostře řezaná tvář ji doháněla k šílenství.

„A mně se stýskalo po vinici. Když jsem se uklidnil, pochopil jsem, že nechci od Bruce odejít. A od Graciely asi taky ne. Hlavně ne teď, před tou operací.“ Trochu se jí dotklo, že se Morgan mohl zmínit i o něčem jiném, než o práci a o služce, ale vždy věděla, jak je obě bere vážně. Navíc Gracielu opravdu čekala náročná operace, při které jí chirurgové budou muset odstranit i ruce. Dinah již pro ni měla připravený hezký pooperační dárek – zamilovaný román Johny si vzal pušku.

Když se Morgan díval na keře révy v poli červeně, téměř na vinice žárlila. Prořídlé keře, které se ještě nerozhodly, zda mají nasadit květy, či se vrhnout ze skály do propasti, vypadaly nepružně jako zástupy oživlým mrtvol ve stejnojmenném filmu.

(11 hlasů, průměr 4.91 z 5)  Načítám ...

2,132 přečtení