Kapitola 1: Marný útěk

Jelikož byl strach.cz ve Vesnici roku zaškatulkován jako Blog, dovolím si zde nabídnout k široké kritice i mé literární dílo. Starší fans jistě uroní slzu zoufalství, ale po delší době jsem na disku opět vyhrabal svůj počin na poli dívčích románků – Románek pro ženy. Po zběžné prohlídce, kdy jsem se kupodivu nepropadl trapností o patro níž, mě napadla myšlenka seznámit s tímto zlomovým dílem i současnou generaci mladých dívek. Románek je cca. pět roků starý, takže snesl menší úpravy, převážně stylistického charakteru. Samozřejmě, pokud budou komentáře i hodnocení zdrcující, vše ze serveru okamžitě smažu a budu se tvářit, že se nic nestalo. Ale teď máte k nahlédnutí první kapitolu Románku, no co, za pokus to stojí.

Pro bažiny v okolí Neziderského jezera to bylo typické zmrzlé listopadové odpoledne, ale pro Dinah Kirstenovou se mělo stát něčím, na co nikdy nezapomene. Když vyrazila z domu, neměla ani nejmenší tušení o nadcházející katastrofě. Její šestnáctileté srdce, posílené 24 voltovým kardiostimulátorem, bušilo potlačovaným vztekem, který se snažila ukrýt vždy a přede všemi, hlavně ale před svým dědečkem.

Chlad ji zaštípal do tváří. Zasunula si dlouhé černé vlasy pod kapuci, zastavila se před vchodem a vytáhla zip nenápadné žluté větrovky Fuck Off Greenpeace až nahoru, kde si málem přiskřípla brýle. Pak se rozběhla ke stodole, celá nedočkavá, aby už vypadla z domu a zbavila se dědečka.

Půda pod jejíma nohama byla promáčená, patrně od silného deště, a mezi kopci se vznášela těžká hustá mlha. Kirstenovy vinice vypadaly stejně ponuře jako vybledlé fotografie bojišť druhé světové války v dědečkově albu. Chyběly snad už jen ty usměvavé obličeje dědečkových dávných přátel z Waffen-SS. Zbytky listů vinné révy, rozházené na zemi pod zkroucenými keři, měly matně šedou barvu s výjimkou těch, které měly barvu jinou. Obloha byla také smutně šedá. Pod viktoriánskou, zoufale nevyužitou hrobkou jejího dědečka, která stála na vrcholku kopce, shlížejícího na blata, se řady černých a křehkých keřů vinné révy táhly do dálky s pochmurnou vyrovnaností náhrobních kamenů na vojenském hřbitově vzadu na zahrádce.

Neveselý den kupodivu zlepšil Dinah náladu. Jako vždy pocítila spřízněnost s místní přírodou a vinicemi, cítila se stejně zchátrale a neplodně. Tohle údolí ale milovala a toužila po tom, aby měla pocit, že sem skutečně patří – jako Holly. Kdyby tak byla adoptovaná Holly a ne ona! Holly, které nezáleželo na tom, jestli se dědeček snaží zrovna upálit nebo skočit z okna. Holly, pro kterou byly vinice a vinné sklepy otrava! Ach, proč jen Holly nemá rakovinu.

Lepší já Dinah okamžitě tuto špatnou myšlenku potlačilo. Nesmí takhle uvažovat, zvláště ne teď v poslední době, kdy začala ke všemu ještě trpět samomluvou. Obvykle o Holly nepřemýšlela, ale dnes přišel od její starší sestry dopis. Evidentně jí došly peníze a v polovině psaní i náplň do propisky. Dědeček měl přesto radost, protože to byl první dopis za dva měsíce a při obědě ho četl nahlas s pravou rukou na srdci. Poté nutil všechny okolo, aby se ho naučili nazpaměť a na závěr se ho dokonce snažil nenápadně dopsat do Bible jako předmluvu ke knize Ezechielově. Dinah pocítila tu až příliš známou žárlivost, o které si myslela, že pominula zářijovým odchodem Holly do Vídně. Musela poslouchat, jak se dědečkovi po ní stýská, jak mu chybí její veselost, její vtipy na jeho epilepsii, její horký vlahý dech.

Jeho radost z dopisu byla jako rána bajonetem do žaludku Dinah, protože Dinah chtěla, aby ji měl rád stejně jako Holly. Ta ale byla paradoxně k jeho lásce vždy lhostejná a hluchá. Byla to vždy Dinah, která se za ním jako dítě batolila po výčepu, Dinah, která s ním vždy chodila do sklepa krmit zajatce, zatímco Holly stála u dveří se svraštělým nosem a stěžovala si na odporný zápach z domácí kafilérky.

Když povyrostla, dělala Dinah všechno možné, aby z ní měl dědeček radost. Dokázala trojhlasně zazpívat německou hymnu, znala všechny hodnosti wehrmachtu a naučila se řídit tank. Na vinici se dokázala zakopat rychleji, než někteří její strýčkové. Všechno se to učila proto, aby ji měl dědeček rád, ale ať se snažila sebevíc, nikdy to nestačilo. Měl rád Holly a Dinah se vždy cítila jako vyděděnec. Poznala to na i na maličkostech. Holly oslovoval laskavě a jménem, když něco potřeboval po Dinah, zařval buď Nieder! nebo Hende hoch! Někdy, jako dnes, skoro chtěla utéct. Ale to by byla hloupost, protože jediné místo, kde chtěla být, bylo tady.

Ale proč by vlastně neměl dávat přednost Holly? Holly byla jeho vlastní vnučka, ženská veskrze strýce syna jeho bratra, kterého porodil a o kterého se setrou snachy přišel při tom tragickém leteckém neštěstí. Matně si Dinah dodnes zcela jasně vzpomíná, jak k nim domů přišlo několik lidí v leteckých uniformách a dlouho se otce vyptávali, kolikže paliva to vlastně načerpal do toho ztraceného Boeingu. Když se o něco později dostavili i zástupci pozůstalých a začala diskuse s mnoha pádnými argumenty a hodně ostrými příspěvky, spala již v kočárku. Teď už byli její adoptivní rodiče dlouho mrtví. Kolikrát si říkala, že by je měl dědeček už konečně pohřbít. Ten má ale teď pocit, že ji má na krku. Ne, že by na ní byl dědeček někdy úmyslně zlý, to ne. Když jí před týdnem omylem zašlápnul ta roztomilá koťátka, hned se jí omluvil a z aktovky jí je vyndal.

(27 hlasů, průměr 4.59 z 5)  Načítám ...

2,680 přečtení