Lis

Jak jsme zabíjeli piloty

OSOBNÍ

Vložil Petr Tomšů 23. 11. 2000

Jako bych to slyšel: “Ten dacan sliboval aktualizaci skoro každý den a teď, když měl čtyři dny volno, tak na pondělí nenapsal ani řádku. Darebák.” Máte pravdu. Teda aspoň v tom, že jsem nic nenapsal. Ovšem rozhodně jsem se neflákal. A pro ty, kteří by rádi věděli, co jsem vlastně dělal, je určena následující reportážní povídka.

Je už od pravěku zvykem, že téměř každá rodina žijící ve městě má někde na dědině chalupu nebo chatu. Nebo aspoň dluhy. My jsme ten první případ, kousek od Zlína máme chalupu. A k ní, jak už to tak v pohádkách bývá, patří malá zahrádka. Ta zahrádka je opravdu malá. Kdyby jste na ní chtěli zakopat mrtvolu, určitě byste museli souseda požádat o dočasný pronájem jeho pozemku nebo aspoň o motorovou pilu. Zahrádka je mírně z kopce a pod ní teče potok. Ten taky nepatří mezi evropské veletoky, spíše jde o jakousi pohyblivou kaluž, nicméně při jarních povodních by toto nikdo rozumný v hospodě Na rozcestí neřekl nahlas. A právě v posledních letech tolik populární povodně mají za následek ujíždění svahu naší malé zahrádečky, která se tím pádem ještě více zmenšuje. Myslím, že jdou dokonce už i vidět čísi nohy ve vojenských kanadách. Počátkem podzimu (ten je totiž na práci v ledové vodě úplně nejlepší) se proto sešla rodinná rada, jejíž verdikt zněl hrozivě jasně: je třeba zabít piloty. Osobně jsem navrhoval raději zastřelit nějaké tesaře či pověsit instalatéry, ale nikdo mě neposlouchal. Bylo rozhodnuto.

Pátek 17.11., čas 10:15. Přijíždíme na místo činu. Já, otec a jeden můj bývalý kamarád, jehož budu označovat Viktor F. Bude to tak lepší. Může se totiž stát, že ho někdo z vás zná a jak bych potom vypadal. V 11:00 jsme nastoupili do potoka. Spolu s námi tam ještě bylo jedno desetikilové kladivo, krompáč, motyka a dvacet pilotů. Ovšem nepředstavujte si je jako nějaké zamilované idoly z filmů Top Gun či Návrat oživlých mrtvol. Tyhle objekty s nimi měly společnou tak akorát výšku. No, možná ještě inteligenční kvocient. Prakticky šlo o dvoumetrové železné trojhrany, které se musely zatlouct kladivem do kamenitého břehu. Za ně se pak hodí nějaké plechy a ještě za ně se pak nahází kameny, štěrk, hlína a další věci, co potok dá. Takto zněl plán s dovětkem, že jestli to dneska stihnem, zajdem večer na jedno, já to platím (to říkal otec).

Rozdělili jsme si práci. U prvního pilotu budu já držet, otec mlátit kladivem, zatímco Viktor F. se mezitím pokusí utopit v blízkém splavu. Pevně jsem uchopil železné monstrum pod krkem a čekal na první ránu. Přišla tak nečekaně brzo, že zaražený jsem zůstal pouze já. Pilot odskočil o metr do boku a zaútočil na Viktora s hlavou pod vodou. Bohužel ho minul. Nepodařil se ani druhý pokus, který připomínal spíše nezdařený pokus o mou vraždu. Kladivo se nějak sesmeklo a minulo mě o deset prťavých centimetrů. Změnili jsme tedy taktiku. Krompáčem jsme nejprve vyhloubili v kamení nehlubokou jámu a teprve do ní pak pilot střídavě zatloukli. No, zatloukli. Ten jeden kus nám trval dobré půl hodiny s tím, že na konci jsem byl víc mrtvý já, než zabitý pilot. Při pohledu na dalších devatenáct kousků mě byly jasné dvě věci: za prvé se dneska na pivo nejde a za druhé jsem příliš sexy na to, abych tady umřel vyčerpáním. Po krátkém odpočinku, který jsem díky mdlobám prošvihl, jsme se vrhli na další kus. V pět večer, kdy už na práci nebylo vidět (dodnes nevím, jestli jsem měl takové mžitky před očima, nebo se doopravdy setmělo), jsme měli v břehu zaražených patnáct železných kůlů.

Není mi jasné, jak jsem se dostal do chalupy. Buď mě tam někdo odnesl, nebo jsem se tam dopotácel sám. Ale je taky docela možné, že jsem noc strávil v potoku, protože moje první vzpomínka příští den patří pohledu na ležících pět pilotů, netrpělivě čekajících na svou exekuci. Kdyby bylo na mě, daroval bych jim život. Naštěstí se vydařilo počasí. Díky hustému dešti jsme se už nemuseli bát toho, že budeme snad zbytečně mokří a zacákaní studenou vodou z potoka. Do oběda se nám podařilo piloty připravit o polovinu jejich viditelné výšky a my se mohli s klidným svědomím, ovšem s neklidnýma rukama, najíst. Po obědě jsme si vytyčili další úkol. Za piloty jsme upevnili dvacet metrů plechu a prostor za nimi se musel něčím zaplnit. Já jsem vykopával kameny z potoku, otec si půjčoval obecní půdu za silnicí a Viktor F. dostal za úkol podívat se kolem a jakýkoliv kámen či cihlu donést k nám. Tato činnost nepředstavovala nijakou zvláštní mozkovou práci a tak jsme ho ponechali osudu. Chyba, chyba. Že se děje něco nepatřičného jsme si všimli až ve chvíli, kdy za plech kromě kamení, cihel, betonu a tašek hodil i souseda s míchačkou. Jak se ukázalo, náš kamarád nám zpevnil břeh sousedovým domem. Tady už pár omluv nestačilo, sousedovi jsme nakonec museli darovat Viktora navrch přidat ještě naši večeři.

Konec dobrý, všechno dobré – nesnáším takovéto průpovídky. Podle nich by totiž třeba druhá světová válka musela být celkem slušná zábava a zpevňování našeho břehu by potom připomínalo bezplatný pobyt v harému. Já si ale připadal spíše jako eunuch. Nic jsem necítil – to v sobotu večer. Naopak v neděli ráno jsem pak cítil naprosto vše: každý pohyb bolel, bál jsem i mrknout. Myslel jsem raději také pomalu. Teď je pondělí večer a už můžu sedět. Lepší se to. Zítra se snad i pokusím vstát.

Tak, a teď by mě zajímalo, kdo by mi chtěl ještě něco vyčítat. Zas všichni? No dobře. Nicméně je všechno toto pravda, snad kromě toho Viktora F. Rozhodně totiž nikdy nepatřil mezi mé kamarády.