Sobota, 10 hodin dopoledne. Ze ztemnělé oblohy
propouští mračna hustý déšť plný zoufalého pesimismu. K malému
hřbitovu na kraji Trnavy se pomalou jízdou blíží černé auto. Brzdí před
vstupní bránou a řidič vypíná dieslový motor. Přední dveře vozidla se
otvírají, na zem postupně vypadává rýč, lopata, kýbl a strýc. O něco
později se objevuje další posádka automobilu. Jsou to tři postavy
v oblečení, které dává tušit, že ne každý pokládá módu za nějakou
významnou věc ve svém životě. „Tak jestli se tady neděje něco
nelegálního, tak já jsem včera nešlohl ten kanystr nafty ze stavby,“
pomyslel by si v té chvíli běžný průměrný nezaujatý pozorovatel,
žijící v Trnavě. Být někde poblíž nějaký reportér z NOVY, už by
instinktivně šahal po mikrofonu.
Ovšem marně. Ačkoliv se to na první pohled určitě nezdá, nejednalo se tu o partu všehoschopných vykradačů hrobů či zlodějů nešťastných mrtvol, ale o naši rodinu při spravování společného hrobu. Betonové okraje, oddělující hroby od sebe, aby se, nedej bože, nějaký lakomý nebožtík nesnažil využít cizí prostor pro sebe, se vlivem času a nadpřirozených sil zcela zhroutily do sebe a bylo potřeba udělat nové. Pochmurné deštivé počasí bylo jako stvořené k této práci. Otec, bratr a já jsme se zastavili před čerstvě zašalovaným hrobem. Teď už zbývala poslední etapa – samotné betonování.
Bez stopy nadšení jsem si prohlížel šalování. „Kolik to má na
délku?“ zeptal jsem se s přehnanou dávkou podezření v hlase.
„Metr osmdesát,“ zněla otcova předpokládaná odpověď.
„Tak to je zbytečný, to vůbec nemusíme dělat. Tam se svou výškou
určitě nevlezu. Já měřím metr devadesát, něco ještě nažene rakev –
to je zbytečné.“
„No tak ti uřežou nohy,“ řekl otec s klidem a vrhl se
s vodováhou na hrob. „Anebo to udělají hlubší a šoupnou tě tam na
stojáka. Stejně jenom furt sedíš doma,“ napadlo ho o něco později.
Začal jsem míchat beton.
Práce nám šla celkem od ruky a už o hodinu později musel bratr zajet pro další dávku betonové směsi. Přestávku v práci jsem využil krátkou exkurzí po hřbitově. A věru bylo na co se dívat. Například sekundární využití hrobů. Zatímco na sousedním hrobě začala komusi úspěšně rašit ředkvička, o kousek dál dal kdosi přednost švestkám. Nejlepší to ovšem v tomto ohledu měli němečtí obyvatelé Trnavy, vlastníci jediného masového hrobu, hned na kraji hřbitova. Malým traktorkem pomalu ohrnovali brambory a podle svých skromných odhadů to letos vidí na pět metráků. Zaujalo mě i jedno poslední místo odpočinku v horní části sídliště. Jeho majitel zcela rezignoval na klasickou funkci hrobu a místo něj tam instaloval pěkný bazének i s malým toboganem.
Neméně zajímavé byly i nápisy na náhrobcích a parte ve skleněných vitrínkách. Pan Kučera měl například nehoráznou smůlu, když „ve svých čtyřiceti letech zemřel nešťastnou náhodou ve spánku hlady“. Pěkný byl i náhrobek Jaroslava Mrtvého. Tam byl jakýkoliv komentář zbytečný. Tajemně vyhlížející kovový kříž vzadu také nakonec vydal své svědectví. Rezavý nápis „Svému strýčkovi s láskou“ byl ještě čitelný. Stejně tak majitelé tohoto místa – rodina Hitlerova. Netřeba dodávat, že železný kříž byl samozřejmě hákový.
Po dalších třech hodinách vysilující dřiny bylo dílo hotovo. S veselou náladou jsme na kraj hrobu vylili poslední kýbl betonu. Teď bylo ještě potřeba srovnat a vyrovnat povrch, nejlépe podle okolních hrobů. Bohužel, vedlejší hroby znaly slovo libela pouze ze slovníku cizích slov – prakticky byly křivé jak výpověď masového vraha na dopravním inspektorátu. Otec se je sice snažil srovnat desetikilovým kladivem, ale pod pohledy ostatních návštěvníků hřbitova, kteří si o něm okamžitě vytvořili svůj hodně zaujatý a určitě ilegální názor, toho musel raději zanechat. Po další půlhodině měření, klečení, hmouření očí, nadávání a poklepávání kladivem střídavě po šalování a po hlavě se dal hrob prohlásit za rovný.
Na další problém jsme narazili po opuštění vnitřního prostoru hrobu. Původní hlíny v něm zbylo celkem málo a hrozilo vážné nebezpečí, že nám v něm může být v budoucnu zima. Jak se nakonec ukázalo, zas tak vážný problém to nebyl. Z inzerátu, lišácky pověšeným na bratrových zádech, jsme se dozvěděli o „úžasně výhodné koupi pravé hřbitovní zeminy, s extra velkými kousky nebožtíků“. Nedalo se odolat. Těch kousků tam zas tak moc nebylo, ale co, reklama je reklama.
  (5 hlasů, průměr 4.6 z 5) Načítám ... |
1,339 přečtení |
