Jak jsme letěli do Číny. Ztracená povídka Šimka a Grossmanna

Tvrdík vzal čínskou delegaci do kina
Tvrdík vzal čínskou delegaci do kina

V životě kancléře přichází pravidelně několik významných událostí. První inaugurace, první rozhovor, první novinářka, první pusa, první korupce, druhá korupce, třetí korupce, druhá inaugurace. A mezitím nepřetržitá šňůra průserů. Jedním z posledních průserů bylo zatčení čínského poradce prezidenta, o kterém Tvrdík prohlašoval, že je to klíčový hráč česko – čínských vztahů a bezva chlap, kterému by klidně svěřil klíče od bytu. Svolali jsme rychlou poradu za přítomnosti prezidenta Zemana, mluvčího Ovčáčka, ruského agenta Nejedlého a mírně pobledlého Tvrdíka, kterému někdo vykradl barák. Zeman trval na tom, že někdo musí jet okamžitě do Číny a zjistit přímo u prezidenta, co se stalo. Namítal jsem, že k čínskému prezidentovi se dostaneme nejblíže tak na dvanáct kilometrů, ale Miloš tvrdil, že určitě ne, že jsou spolu velcí kamarádi a že stačí jenom zmínit jeho jméno a budeme mít všechny dveře otevřené. Stejně nastavené vztahy má i se starostou Nového Veselí a funguje to. Kdyby bylo nejhůř, dal nám soukromé číslo přímo na Si Ťin-Pchinga.

Vyrazili jsme tedy na výpravu. Já, Nejedlý a Tvrdík. První problém nastal na letišti, kdy jsme zjistili, že s sebou nemáme žádná zavazadla. Tvrdík, který je měl na starosti, se poskládal na zem a svíral si v křečích koleno. Snažil se přivolat čárového, ale přiběhla pouze ochranka, načež dostal červenou kartu za simulování. Nejedlý prohlásil, že dnes je moderní cestovat na lehko a koupil si dvoumetrového plyšového medvěda pro své děti. Odbavení proběhlo vcelku bez potíží, až na to, že Tvrdík neměl pas. Slečně za přepážkou tvrdil, že má pověření přímo od prezidenta republiky a jede na strašně tajnou misi do neznámé země. Pas si nevzal, protože kdyby ho Číňané zabili, nemohl by ho nikdo identifikovat. O Tvrdíkovu identifikaci naopak velmi stála ochranka letiště, která si ho vzala bokem a zevrubně prohlédla. Při šacování byl nakonec objeven i Tvrdíkův pas, vložený mezi dva chleby s paštikou. Tak jsme mohli konečně odletět.

Ačkoliv jsme po Kanceláři prezidenta požadovali Kellnerův soukromý tryskáč, dostali jsme se pouze do ekonomické třídy nízkonákladového letadla, které mělo zjevně své nejlepší období dávno za sebou. Posádka nebyla z nejpočetnějších, ale autopilot a letuška dělali, co mohli. Nejedlý zabral místo u okna s tím, že hodlá obdivovat krásy Ruské federace z výšky, načež usnul. Z letištního incidentu mírně zmatený Tvrdík vysvětloval letušce, že je čínský prezident a že letí s Jackie Chanem do Severní Koreje vyjednat světový mír. Tím jsme si vysloužili izolovaná místa na nepohodlných sedačkách u WC, zatímco naše pohodlná místa zabral plyšový medvěd. Seděli jsme sami v přeplněném letadle. Tvrdík si objednal suché martini, protřepat, zamíchat, a když mu ho letuška v plastovém kelímku donesla, vylil si ho za kabát, protože letadlo sebou cuklo a začalo rolovat. „Na Peking, Vávro, na Peking!“ stačil ještě zavolat, než ho ostatní cestující umlčeli.

Další problém nastal po příletu. Dopoledne jsme strávili prohlídkou Pekingu z oken letiště, protože čínští celníci požadovali pas i pro plyšového medvěda. Když se vše vyjasnilo, zjistili jsme, že ani jeden z nás neumí čínský, ačkoliv minimálně Tvrdík o sobě prohlašoval, že z čínštiny maturoval a čte si Konfucia v originále. Jeho zásoba čínských slovíček se vyčerpala zvoláním „Taxi!“, načež následovala pantomimická kreace na téma Odvezte nás ke svému veliteli. Počáteční ochota čínského taxikáře brzy vyprchala a jen velké přemlouvání a obrázky našich rodin ho přiměla svézt nás do centra. Tvrdík si sedl na místo spolujezdce a zkušeně začal čínského taxikáře navigovat po šestnáctiproudé dálnici. Taxikář nás nakonec vysadil tři kilometry od Zakázaného města a odmítal dál jet. Navíc se při placení zjistilo, že české koruny nebere a tak jsme ho museli uplatit plyšovým medvědem. Pokračovali jsme pěšky.

Po tříhodinovém pochodu k Zakázanému městu jsme skončili v parku nedaleko náměstí Nebeského klidu. Tvrdík se cpal májkou a okoralým chlebem a přitom přemýšlel, kde se stala chyba. Nejedlý, který navzdory svému jménu zbaštil čtyři řízky a osm dalamánků, měl za to, že největší chybou bylo brát sebou Tvrdíka. Musel jsem mu dát za pravdu. Po krátké hádce jsme vytasili svoje mobily. Já se rozhodl informovat prezidenta Zemana o naší situaci. Tvrdík začal vytáčet soukromé číslo Si Ťin-Pchinga a komu volal Nejedlý, těžko říct. Oslovoval ho Vladimire Vladimiroviči a strašně se smáli. Zeman se moc nesmál. Řekl, že ho to nepřekvapuje a máme prý přijet domů a cestou koupit noviny. Kam se dovolal Tvrdík nevím. Ale pravdou je, že po minutě usilovného kývání a klanění telefon vypnul a zahodil do fontány. Načež si lehl na zem a začal si v křečích svírat hlavu.

4 Komentáře

  1. Narazil jsem na tento web víceméně náhodou a fakt jsem se bavil. Kvalitní politické satiry je jako šafránu, ale potřebujeme ji jako sůl. Díky moc a jen tak dál.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.