Historik Václav Hyndrák sice podepsal Chartu 77, Pár vět, Několik slov, Asi tři odstavce i Děkujeme, odejděte, zároveň ovšem patřil mezi nejvýkonnější agenty, které před rokem 1989 Státní bezpečnost mezi disidenty vůbec měla. Přesto na něj stát při sestavování oficiálních seznamů komunistických udavačů zapomněl. Jako na stovky dalších. Ministr se jim sice osobně omluvil, ale i tak se agenti cítí ukřivdění. Například podle dochovaných záznamů podal právě Hyndrák víc než třicet tisíc udání, vesměs na svého souseda. „Vůbec tomu nerozumím, proč na tom seznamu nejsem. Tolik práce a nakonec ji nikdo ani neocení. To jsem se na to mohl taky vykašlat. Kdybyste věděli, jak ta jeho cirkulárka každé ráno buržoazně kvílela,“ stěžuje si Hyndrák u přepážky na ministerstvu vnitra.
Ale úředníci se brání. „Je možné, že tam nějací ti agenti chybí, ale víte jak to je. Když mi v tiskárně dojde páska těsně před koncem pracovní doby, přece nepoletím do obchodu ji hnedka kupovat. Stejně tam ještě budou mít polední přestávku. To už to radši nechám tak, oni se když tak ozvou.“ Další podstatný důvod, který uvádějí, jsou ošoupané klávesy na klávesnicích jejich počítačů. „Si to zkuste tady na tom didaktikovi něco napsat, přehrát na kazeťáku na pásku a pak to z ní ručně opsat. To vás chci vidět,“ lomí rukama úřednice z kanceláře vnitra, které bohužel kvůli černé kukle nejde vidět do obličeje. „No jistě, tohle musíme nosit pořád. I doma. Vlastní děti mě nesmí poznat,“ přidává na rozloučenou jeden bolestivý aspekt své práce.
Zástupci ministerstva úvahy o liknavosti popírají, je však pravda, že zájem lidí o svazky absolutně podcenili. Vydalo jich pouhých pět a to ještě nikoliv v písemné formě, ale nahrané na vinylových dlouhohrajících deskách, namluvené Jiřinou Bohdalovou. Po pár týdnech se po tomto množství jen zaprášilo a úřednicím zbyly pouhé čtyři kusy. Stanislav Gross sice v televizi slíbil další náklad desek, nicméně paní Bohdalová se nechala slyšet, že už nic podobného namlouvat nebude, pětkrát jí to prý už stačilo.
Napište komentář