Zatímco co rok se chýlí ke svému zoufalému konci
velice pomalu, zlínská kulturní scéna tam už na něho čeká. Ta tam totiž
dospěla již v neděli, kdy poslední hřebík do její rakve zabil koncert
Velkého dechového orchestru, který se konal u příležitosti jubilejního
pátého infarktu uměleckého vedoucího Jaroslava “Elvise” Bílého. Pokud
bychom chtěli použít nějakého laciného básnického přirovnání, mohli
bychom říci, že vystoupení nejvíc ze všeho připomínalo krásný
podzimní milostný vztah: prostě samé zklamání. První zažily davy
fanoušků tísnící se v tropickém lijáku na pěti kilometrech hlavní
zlínské magistrály. Jakmile se rozkřiklo, že na koncertě nevystoupí nejen
Andrea Bocceli se skupinou Lunetic, jak bylo na plakátech drze slíbeno, ale
dokonce ani americká Metallica s finskými Lenigradskými kovboji, řady
fandů najednou hustě prořídly. Nejhůře tento podraz nesli ostravští
fanoušci Baníku, kteří pro jistotu zmlátili několik důchodců a
znásilnili tři škodovky.
Koncert samotný nebyl tak špatný, jak se všeobecně očekávalo. Někteří tvrdili, že byl chvílemi dokonce i horší. Svou neoddiskutovatelnou vinu na tom neslo především rozhodnutí umělecké rady udělat z produkce pěknou show pro diváky. Z toho důvodu se tedy jeví záhadou, proč byly do první půle vybrány skladby vážného charakteru. Nicméně i zde zlínští muzikanti v čele s J.E. Bílým dokázali svou fundovanost v hudební nauce. To když v partituře ke Koncertní árii našli Mozartovi několik evidentních chyb (“Hele, vy tam místo toho hrejte normální synkopu, ty tam hrej ef a připište si tam tydlety dva takty. Jasný?”). Nezabrala ani vyloženě poslechová skladba Pozdrav Venuši – sólová věc pro osm bubeníků. Ti dva, kteří se na koncert dostavili, se ještě dva takty před koncem dohadovali, kdo bude začínat.
O přestávce se diváci rozdělili na dvě skupiny. Ta první si myslela, že horší už to být nemůže a tak si zkusí zpravit náladu zbytkem představením. Druhou skupinu, nepatrněji pesimistickou, zase zajímalo, zda druhá půlka bude stejně špatná jako první, nebo ještě horší. Každopádně lidí v sále neubylo, spíše naopak. Postaralo se o to několik zdravotníků, přivolaných vrátnou divadla, při skladbě Jsi můj pán, z muzikálu Drákula. Zpěvačka Lenka K. překvapila obecenstvo svým kostýmem v pravdě hororovým, který ji padl asi tak, jako voják na frontě. V této druhé půli dostal také více prostoru známý taneční kroužek B.+B. Medvídkových. Největší úspěch zaznamenal především při klasické lidovce Šly panenky. Jako ideální negace k názvu písničky se na scénu přišouralo třináct důchodkyň, které dokázaly pouze jedenkrát obejít jeviště a v sekundavoltě v triu se zhroutit v zákulisí do němého zástupu prázdných lahví od piva. Dojem ze špatného zážitku nenapravila ani píseň My Heart Will Go On z filmu Titanic. A věrna své tradici, zpěvačka Lenka K. opět nastoupila na pódium v kostýmu. Tentokrát se převlékla za tři dny starého utopence (víc cibule a ňáký chleby navíc, prosím). Ještě štěstí, že toto provedení neslyšel autor, James Horner. Místo filmových melodií by pak asi raději skládal uhlí z vagónů.
Ovšem vrcholem večera byla zcela jistě směs do té doby populárních melodií nazvaná Vzpomínka na Franka Sinatru. Není zcela jasné, kdo na něho vzpomínal, ale asi to byl nějaký falešný kamarád. Tohle by mu nikdo jiný neudělal. Na jeviště se nechtělo ani tanečním párům. Choreografie, svou naivitou připomínající amerického turistu v Iráku, neměla moc šancí na úspěch.
Diváky tak může těšit pouze jeden fakt. Výtěžek ze vstupného bude věnován všem nuceně nasazeným během třicetileté války. Bohužel, z této doby přežil pouze jeden člověk. Hraje na křídlovku.
  (11 hlasů, průměr 4.36 z 5) Načítám ... |
1,943 přečtení |
