Psal se 9. květen 2013 a na ruské ambasádě právě čerstvý prezident Miloš Zeman dozpíval osmou sloku písně „Pusť vsegda budět solnce“, kterou si právě vymyslel. Nešlo o nic složitého, do budovatelského rytmu se tam opakovaly rýmy láska – páska, Lenin – Stalin, kunda – bunda a vodka – rum. Před Zemanem se přitom na stole vršilo již několik prázdných láhví od jeho oblíbeného rýmu. K ránu se prezident rozloučil s ruským velvyslancem pozdravem „Pozdrav Pánbůh, soudruhu“ a za asistence ochranky si lehnul pod schody. Poté byl jemně vložen do kufru nového superbu, který si řidič nechtěl nechat zničit a o půl hodiny později už prezident pohodlně ležel vedle své postele na stolku s popelníkem.
Do této chvíle by šlo o běžnou pracovní návštěvu, jakých prezident Zeman zvládal několik denně. Problém nastal o čtyři hodiny později, kdy prezidenta přišel vzbudit kancléř Mynář. To se mu přes veškerou snahu prostě nepodařilo. Vědom si toho, že bez bezpečnostní prověrky nemá právo manipulovat s prezidentem, poslal pro hradního kancléře Forejta. Společnými silami se jim podařilo prezidenta dostat od stolku s popelníkem do kouta u skříně. Forejt se poté zamyslel, sjel tři lajny bílého prášku, o kterém tvrdil, že jde o prací prášek Palmex a zavolal Nejedlému, zástupci firmy Lukoil na Hradě. Martin Nejedlý, který působil dlouhou dobu v Rusku, si s podobnými případy věděl rady. Zemana odtáhli do koupelny a za pomoci studené vody a vodky ho přepravili zpět na břeh reality. Nebo aspoň na dohled.
Nebyli by se s ním tolik namáhali, kdyby prezidenta nečekala ten den významná událost – vystavení korunovačních klenotů. Na poslední chvíli byl tak Zeman dovezen v superbu s osmi majáčky na střeše a dvěma igelitkama před prezidentem ke Svatovítské katedrále. Tam už na něj čekali ostatní držitelé klíčů od klenotnice, včetně premiéra, arcibiskupa, předsedy Poslanecké sněmovny a ruského velvyslance, který má klíče od celé republiky už od roku 1968. Ten na Zemana spiklenecky mrkl, na což prezident odpověděl jemným zakymácením, během kterého shodil na zem probošta Metropolitní kapituly a na něj několik hořících svící.
Najít klíč ještě nebyl takový problém. Měl ho u sebe Forejt, který ho používal na motání stodolarovek do ruličky. Krize přišla v klasickém okamžiku, kdy se měl prezident trefit klíčem do klíčové dírky. Zeman, který v tu chvíli neměl tušení, kde se nachází, natož, kde jsou nějaké dveře, našel po chvíli hledání aspoň stěnu, o kterou se opřel. Situaci zachránil člen hradní stráže, který prezidentský zámek odemknul. Po vynesení klenotů přišel další zádrhel – jejich prohlídka. Ostatní ústavní činitelé si klenoty z bezpečné vzdálenosti s úctou prohlédli. Prezident Zeman, zmítán protichůdnými pocity, kde zrovna se asi nachází rovnováha, si domnění, že už jde domů, začal nasazovat královskou korunu, která mu nápadně připomínala beranici. Po krátké potyčce s arcibiskupem se opřel o sochu svatého Václava a zahnal žízeň svěcenou vodou z kropenky.
O den později vydala Prezidentská kancelář prohlášení, ve kterém uvádí, že prezidentův stav zavinila lehká viróza spojená s rekonvalescencí jednoho prstu u nohy. Sám prezident Zeman se později vyjádřil v tom duchu, že když viděl inkriminované záběry v televizi, nediví, že si někdo mohl splést s opilcem: „Nicméně tvrdím, že jsem v té době byl zcela střízlivý, myšlení jsem měl ostré jako jestřáb, pouze jsem byl pod vlivem halucinogenních prášků na kuří oka. Byl to tah osudu.“ Což částečně potvrdila i Miroslava Němcová: „Táhlo z něho jak ze sudu.“
Napište komentář